Česká byrokracie je přeborníkem v neuskutečňování plánů, říká výtvarník Gebauer

"Nikdy jsem se nenaučil, abych na svých sochách nelpěl. I když jsem už za totality provokoval řečmi o tom, že socha není od toho, aby vydržela na věky, dělal jsem je z textilu, klacků, dřevité vlny. Stejně si myslím, že je škoda, když věc, která se povede, zmizí," říká sochař Kurt Gebauer. Mnulý týden oslavil sedmdesáté narozeniny.

Lásku k umělecké klasice spojuje s ryze současným, konceptuálním přístupem. Dokonce oceňuje i sprejera, který mu kreativně přemaloval sochu v pražském parku.

I proto patří na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde učí už jednadvacet let, k nejoblíbenějším pedagogům. Jeho studentem byl například David Černý nebo Lenka Klodová. Kurt Gebauer se narodil v Hradci nad Moravicí, koncem šedesátých let vystudoval v Praze Akademii.

V osmdesátých letech byl jedním z iniciátorů proslulé výstavy Malostranské dvorky, stál u zrodu Volného sdružení 12/15. Vytváří sochy do městských a přírodních exteriérů, v současnosti se kromě plastik z nejrůznějších materiálů zabývá také kresbou a fotografií.

HN: Ve středu jste přijel z Opavy, kde jste měl pracovní jednání. Bude tam stát vaše další socha?

Asi by se neměl prozrazovat nápad, který je zcela u zrodu, ale vzhledem k tomu, že se tady většinou nic nepovede, tak je možná dobré říct aspoň ten nápad. Několik lidí chce zachránit jednu starou vodárenskou věž na opavském nádraží, ze které se kdysi pumpovala voda do lokomotiv. Usilují o ten objekt, v němž by rádi udělali nějaké kulturní zařízení. Byla by tam expozice, a protože ti lidé asi mají rádi mé práce, chtěli by je tam vystavit, například létající objekty. Je to praštěné, ale týden poté, co jsem dostal tenhle návrh, mi volala jedna dáma z v Hradce nad Moravicí, kde jsem se narodil. Je to kousek od Opavy. Že prý bych tam měl mít vlastní expozici a sice ve starém drážním domečku z doby Rakousko-Uherska, který už není používaný. Kdyby se obě věci povedly, mohlo by to být jedno muzeum, kde místo, aby člověk otevřel dveře a šel z jedné místnosti do druhé, by popojel osm kilometrů vlakem.

HN: České dráhy by mohly být sponzorem.

Mám vlaky rád, už třicet let nemám auto. Myslím, že vlaky jsou tím, co by tu mělo dobře fungovat, a ne ty kupy aut, které všude stojí po Praze i u nás na venkově a brázdí terén a člověk ani nemůže chodit pěšky, ani jezdit pořádně na kole.

Právě ve Slezsku mám pár exteriérových věcí. Já skoro nevystavuju, nemám stálého galeristu, dělám nejraději práce pro konkrétní místa. V Opavě je Utíkající holčička a Ptáci na Ptačím vrchu, další figurální věc je v Třinci a Rožnově, v Ostravě je Minikrajina a ještě Holčička na židli a Vodopád, potom Létavec v Hradci nad Moravicí a pak v Brně je Mozart. Takže pokud nějaká expozice vznikne, dal bych tam mapu s místy, kde lze mé práce najít, a také návod, jak se tam po trati dostat. Beru to ale s rezervou. Plánů je mraky a většinou se neuskutečňují. Jsem na to zvyklý.

HN: Úplně nereálně to ale nezní.

Nevím. Česká byrokracie je možná vrchol světového dění v tomto oboru. Místy to má až orientálně samoděržavné ztopoření. Místo aby za naše peníze sloužila, je to často dost zacyklený samorost. Čekám, že to bude váznout na nějakém úředníkovi.

HN: Práce do veřejného prostoru podléhají zkáze. Povětrnostní vlivy a vandalové dříve či později život soch zkrátí. Jak se člověk naučí nelpět na svém výtvoru?

Já jsem se to nenaučil. I když jsem už za totality provokoval řečmi o tom, že socha není od toho, aby vydržela na věky, dělal jsem je z textilu, klacků, dřevité vlny. Stejně si myslím, že je škoda, když věc, která se povede, zmizí. Čím víc člověk má v exteriéru svých prací, tím víc se stává údržbářem. Veřejný sektor většinou moc nefunguje. Moc se o své sochy nikdo nestará. V lepším případě se nechávají na pospas, často se ani neví, komu to patří, kdo se o to má starat. Například v Praze Libuši u školy někdo ukradl část sousoší Alenka. Je to bronzová větev s očima. Je to malér. Její obnova bude obnášet spoustu peněz a starostí.

HN: Stalo se vám naopak, že by někdo vaše dílo nějak vylepšil?

To se stalo například v Praze ve Stodůlkách. Tam nějaký sprejer počmáral sochu dívky v rybníku. Modrou barvou nastříkal vlasy a stříbrnou barvou celou figuru. Ono to vlastně nevypadalo špatně, pěkně to svítí. Tak jsem to tou samou barvou trochu scelil, protože to ten sprejer neudělal pořádně. Nevypadá to zle, a tak, přestože mě městský úřad požádal, abych to očistil, nakonec jsme se domluvili, že to zatím nechám tak. Ale on to zase někdo další přečmárá. Pokaždé, když to má nějakou úroveň, což se tedy stává vzácně, brzy to někdo další překryje něčím blbým, nebo to rovnou poškodí.

HN: Odmítl jste někdy práci proto, že by se vaše socha do daného prostoru nehodila?

Takových případů bylo hodně. Například v Hradci nad Moravicí se dělalo sympozium na Mariánské louce. Já se tomu vyhnul. Je to krásná louka, takové místo má zůstat čisté. I když je to lákavé, picnout tam nějakou sochu jako bonbonek. Někdy je ale dobré nic nikam nedávat. Vyhledávám raději místa, která potřebují dodělat.

HN: Jak se takové místo pozná?

Kdysi bylo zcela běžné, že to lidi poznali. Například baroko bylo hodně krajinotvorné. Stavěly se hojně kapličky u cest, na kopci kostelík. Obyčejní venkované pro to měli cit. Dneska je to ovšem obor. Snažím se ho vyučovat. Svůj ateliér na VŠUP nazývám nadneseně Ateliér veškerého sochařství, čímž je míněna krajinotvorba, happening, přemýšlení o životě.

HN: Za sochařství lze podle vás považovat třeba i zplození syna...

To myslíte tu fotografii. To mělo svůj důvod. Na Akademii jsem se trénoval v klasické sochařině. Mě baví být zakotvený v historii, rozumět gotice, Egyptu, renesanci a lidovému umění. Rozumět střevům, vědět, jak to funguje. Za normalizace jsem ale měl potřebu postavit antisochu. Protože se znovu začali dělat Leninové a Gottwaldové. Znovu jenom sádra, bronz, dřevo. Tak jsem začal své sochy vycpávat, dělat je z textilu a jiných měkkých materiálů, Papoušky, Bulteriéra. V tom období jsem vystavil i fotografii malého syna. Ten teď má už čtyřicet. Vystavil jsem to jako živé sochařské dílo vymodelované biologickým způsobem. Samozřejmě to byla provokace. Také jsem udělal Libuši, vycpanou ženu, se kterou jsme se celá rodina vyfotili.

Gebauer fotogalerie

Dalších 25
fotografií

HN: Takže vaše měkké sochy byly reakcí na normalizaci?

Nebylo to úplně tak. Vycpaniny jsem začal dělat už v roce 1969. Dělal jsem létající Plavkyně. Byly ušité z textilu a vycpané, aby se to dalo pověsit do vzduchu a člověk se necítil ohrožený tou tíhou. Potom přišel na řadu Bulteriér, který byl vycpaný. Byl to určitý druh lidského živočicha. Je vypasený, jde za rukou, která mu ukazuje, ale je vlastně jedno, jakým směrem, protože ruka je zavěšená a plandá do všech stran.

Protože se tlusté tělo dělá sochařsky těžko, aby bylo věrohodné, nejprve jsem si vycpal model s tím, že pak to udělám do kamene. Pak jsem ale zjistil, že už takhle je to dobré. Takže měkké sochy vznikly z více popudů. Když se začala prosazovat normalizace, vzal jsem si to jako svůj koncept, jako alegorii té měkké kultury.

Lidé z oboru se na to dívali, že to přece není socha. Mně to ale bylo jedno. Je to výraz toho, co chci, a nevadí mi, jestli je to něco jiného než socha. Dneska je to už zcela běžné, dělají se sochy z čehokoliv.

HN: Vy jste ale některé měkké sochy nakonec odlil i do bronzu.

Vypadá to jinak než odlitek z klasického modelu z hlíny a sádry. Tehdy národní umělci i ti, kteří jimi chtěli být, ukazovali svou úroveň tím, že do hlíny lípali své palce. Nechávali odstávat kousky hlíny nebo přiznávali škrábance špachtlí. Jako že umělec má svůj rukopis. Z toho jsem si dělal srandu. Socha nepotřebuje žádný rukopis, stačí jen přenést nějakým způsobem realitu do nehybnosti materiálu. To byl případ měkké sochy, na kterou jsem vzal míry ze své ženy Libuše, udělal na to střih, nejdřív papírový, potom z levného textilu. Pak jsme to ušili a vycpali.

HN: Říkali jste tomu už tehdy koncept?

To je zajímavé slovo. Na naší škole se hodně používá. Je to zavádějící. Moje kamarádka Magdalena Jetelová se tomu směje, říká, že koncept byl na konci šedesátých let. Tehdy se šlo do krajnosti. Jen se popsalo, co by se udělalo, nějaký happening: vezmu lopatu, zapíchnu ji do písku, třikrát ji obtančím a publikum zazpívá. Hezky graficky se ten popis vytiskl, aby se to dobře vystavilo.

Koncept nahrazuju spíš slovem koncepční. Dneska socha, která není koncepční, vůbec nemůže fungovat, je passé. Jsou to takové ty expresionismy, kdy si to někdo nějak upatlá, ale nemá to hlubší koncept v tom, co se děje ve světě, co se děje v hlavách, jaký je kontext s místem, kam se to vystaví. Dnes je normální být konceptuální, ve všech oborech, nejen v umění, ale je to špatný název.

HN: Znal jste se s Jindřichem Chalupeckým. Jak jste se seznámili?

V roce 1969 jsem byl čerstvý absolvent, znal jsem jeho knížku Umění dnes, ještě se to prodávalo v Mánesu, později už ne. Měl jsem mít výstavu v Galerii mladých. Tak jsem za ním zašel, aby mi pomohl vybrat věci. Přijal mě mile, kouknul se na mé práce. Líbily se mu ty vycpaniny, ale ty mi v galerii právě zakázali vystavit, tak z té výstavy sešlo. Nechtěl jsem vystavovat jen tradiční věci ze dřeva. Takže moje první výstava se konala až v roce 1978 v divadle v Nerudovce.

HN: Legendárního kritika české výtvarné scény jste pak navštěvoval pravidelně?

Chalupeckému jsem padl do oka, tak mě pozval na schůzky s umělci. Nejdříve do Obecního domu, když to pak fízlové vyčíhli, tak se scházeli v kavárně Demínka. Chodila tam Kmentová, Plíšková, Zoubek, Palcr, Nepraš, Šimotová. Celá parta už proslavených umělců, kteří měli v šedesátých letech trochu času, aby se ukázali. Měli ateliéry, za sebou velké realizace. Vedle nich jsem byl mladík, co ještě nic nepředvedl. Nad mými vycpaninami kývali hlavou, myslím, že to bylo i na ně trochu moc. Chalupecký mě naopak povzbuzoval, například mi doporučil, abych Libuši přidělal nos. Měla jen takový stylizovaný obličej. Tak jsem to trochu přešil.

Když jednou odjížděl z návštěvy na naší samotě, tak jsme ho vyprovázeli s mým prvním synkem Žandou, který nás nepustil ke slovu. Říkal například: Tato, jak je to s tím stromem? Ale nečekal na odpověď a sám dodal: Ta míza jde ze země a vystříkne do těch větví a to je pak ta koruna. Chalupecký potom prohlásil, že máme epické dítě. On na děti nebyl zvyklý.

Chalupeckého jsem také seznámil s Magdalenou Jetelovou a on ji pak také přibral do svého klanu českého ženského umění.

HN: Studentům prý říkáte, že průměrnému občanovi má stačit padesát procent času, ale zbytek má věnovat ulici, obci, státu, světu. Jak na to reagují?

Mám pocit, že to berou. Oni si naštěstí myslí, že jsem magor a blázen, ale oni jsou taky trochu praštěný. Snažím se obklopovat lidmi, kteří v sobě mají nějaké dynamo, které je žene k tomu, že musejí světu dát něco zajímavého, důležitého. Snažím se jim v tom pomáhat, ale nemůžu je učit, jak se to dělá. Stále do nich tlačím, že když se budou starat jen o sebe a nebudou se starat o to, co je kolem nich, tak to bude jinak, než chtějí.

Za normalizace jsem měl potřebu postavit antisochu. Protože se znovu začali dělat Leninové a Gottwaldové. Tak jsem začal své sochy vycpávat.