Před Osvětimí a Lidicemi byl nankingský masakr. Až tam se vrací kniha Na Řece

Tři sta tisíc jich zabili. Zahrabali zaživa. Zpráva o nankingském masakru obletěla celým světem. Západní noviny psaly o asijské krutosti, jako kdyby krutost potřebovala nějaký přívlastek! Nepotrvá dlouho a budou psát o Majdanku, Osvětimi, Lidicích - píše se v úvodu knihy Na Řece, která byla v úterý vyhlášena vítězem 16. ročníku Literární ceny Knižního klubu.

Autorem knihy je manželská dvojice, sinolog, kunsthistorik a překladatel Josef Hejzlar (1927) a překladatelka a malířka Taj-ťün Hejzlarová (1932). Kniha čerpá právě z autorčina dětství během druhé světové války, kdy Čínu okupovala japonská vojska. Součástí tohoto běsnění byl v prosinci 1937 i takzvaný nankingský masakr.

HN: Jak dlouho jste knihu Na Řece psali?

Josef Hejzlar: Vlastně jsme ji psali padesát let. Je to takové naše potěšení, radost, vyprávíme si naše příběhy z dětství, protože to je na životech to nejhezčí. Postupně jsme začali uvažovat o tom, že by se to také mohlo napsat a zveřejnit.

Původně jsme mysleli, že půjde o literaturu faktu, protože to, co prožila má žena, je nebývalé, málokdo tady v Evropě ví, co se dělo během druhé světové války v Číně. Otiskli jsme asi pět kapitol různě po časopisech, ale pak jsme to ještě čtyřikrát přepisovali, naposledy jsme přešli do ich-formy, to už jsme se naplno rozhodli, že to bude prozaická kniha.

Následně jsme rukopis nabídli nakladatelům, ale ti říkali, že to je hezké čtení, ovšem že to nevydají, protože tam není sex, takže by se to neprodávalo... Jak do popisu útěku před japonskými okupanty dát nějaký sex? Tam se pouze znásilňovalo... Nakonec jsme to nabídli i Knižnímu klubu, kde nám řekli, ať rukopis zadáme do Literární ceny Knižního klubu - a po půlroce nám oznámili, že jsme zvítězili.

HN: Pěkný příběh s happy endem... A jak tvoříte pohromadě?

Josef Hejzlar: My už spolu pracujeme léta, překládáme a píšeme odborné práce, kupříkladu jsme dali dohromady Lexikon čínského mudrosloví, manželka pak taky sestavila antologii českého humoru... Tohle je vlastně naše první vydaná próza... Nám se spolu píše velmi dobře, začínáme od osnovy a náčrtku a postupně text pilujeme k oboustranné spokojenosti.

Taj-ťün Hejzlarová: Spolupracujeme opravdu velmi dlouho, překládáme a já mám ráda literaturu a historii, tak jsem si říkala, že bych chtěla napsat sama nějakou beletrii. A jelikož jsme spolu už skoro šedesát let a všechno jsme si vyprávěli, tak jsme spojité nádoby - proto není psaní pohromadě žádný problém.

HN: V knize píšete o dětství, ovšem to se za šťastné asi příliš označit nedá, vždyť probíhalo mezi japonskými bombami...

Josef Hejzlar: Byly to hrůzy, ale i v nich lze nakonec vidět krásné okamžiky, já také dospíval za války, ale člověk si to tak proseje, a zůstanou jen ty pěkné okamžiky.

Taj-ťün Hejzlarová: Mé dětství bylo krásné... Byla válka, strach, stres, stesk, to nechci popírat, ale na druhé straně čínská mentalita je taková, že jsme žili dál. A tak jsme utíkali, až tam, kam na nás Japonci přes soutěsky a hory nemohli. Byl hlad a chudoba, ale nedovolili jsme Japoncům, aby nám vzali vnitřní svobodu. Byli jsme bosí, ale mohli jsme studovat...

Josef Hejzlar: My jsme spolu rádi mluvili o dětství také proto, že tam je nejvíce spojitostí mezi českou a čínskou kulturou, neboť dítě ještě není tou určitou kulturou tolik formováno.

HN: Ale v Československu jistě otec nežil s konkubínou, jak je to popisováno v knize Na Řece?

Josef Hejzlar: To ne, ovšem to byl tehdy v Číně zkrátka takový obyčej, bylo to normální.

Taj-ťün Hejzlarová: Budu upřímná, dnes nejsou konkubíny, ale vždyť je to vlastně pořád stejné, jen se tomu říká jinak.

HN: Příběh vyprávěný v próze Na Řece končí vyhlášením míru. Jak to bylo dál? Jedna věc je porážka Japonců, další ale pak Čankajšek a nástup komunistů...

Josef Hejzlar: Tahle část života mé ženy čeká na zpracování, už jsme s tím trochu začali, mělo by to být až po její příchod do Prahy... Jinak, Čankajškův režim zklamal ve válce i po ní, takže když přišli komunisté, tak byli vítáni jako naděje - v tomto směru je to srovnatelné s Československem. A stejně jako tady bylo i v Číně potom všechno trochu jinak.

Taj-ťün Hejzlarová: I během vlády komunistů zemřelo hrozně moc lidí... Nicméně ani Čankajšek nebyl žádný svatoušek, říkal, že raději omylem zabít tisíc lidí než nechat jednoho nepřítele proklouznout. A co se týče Japonců, má generace k nim určitě přistupuje s nedůvěrou.

HN: Při útěku před japonskou armádou hrála důležitou roli řeka Jang-c'-ťiang, po níž mnozí prchali tam, kde bylo bezpečněji. Na Řece se ostatně jmenuje celá kniha - čeho je pro vás symbolem?

Josef Hejzlar: Dlouhá řeka je páteří Číny a tehdy byla nejsnazší cestou útěku. Moje žena miluje Dlouhou řeku, já miluju zas řeku svého dětství, Úpu. Řeka je pro nás symbolem domova a domov je pro nás zase symbolem dětství.