Próza Za soumraku slavného Michaela Cunninghama by se klidně mohla jmenovat Velký kecy

Tak pozor... Protože nejnovější próza Za soumraku amerického autora Michaela Cunninghama je pozoru opravdu hodná. Laik možná žasne, ale odborník se diví - neuvěřitelné se stalo zas jednou skutkem...

Michael Cunningham (1952) je nejvíce spojen s celosvětovým úspěchem románu Hodiny (1998), za nějž dokonce obdržel Pulitzerovu cenu. V románu autor silně čerpal z díla i života britské modernistky Virginie Woolfové. Česky dále vyšel román Domov na konci světa (1990) pojednávající o milostném trojúhelníku a taktéž Vzorové dny (2005), jež stejně jako Hodiny obsahují tři příběhy, v nichž prozaik čerpal zase z díla amerického básníka Walta Whitmana.

Nyní v próze Za soumraku (2010) autor opět rozehrál milostný trojúhelník a pro změnu odkazuje na dílo Thomase Manna, konkrétně na slavnou novelu Smrt v Benátkách. Hlavní hrdina Peter se totiž zamiluje do mladšího bratra své manželky Rebeccy, jenž má přezdívku Omyl čili Míla, neboť jej rodiče již jaksi nečekali: "Ne. Tohle je můj život, to není žádná Zatracená smrt v Benátkách... Ano, jsem postarší muž, který je do jisté míry fascinován mužem o mnoho mladším, ale Míla není dítě, jako byl Tadzio, a já jím nejsem posedlý jako Aschenbach..."

Jak vidno, Michael Cunningham tuto paralelu prostřednictvím Petera raději hned osvětlí. Jako by tak čtenář románů Michaela Cunninghama byl někdo, kdo nečetl Paní Dallowayovou, Stébla trávy či Smrt v Benátkách - a ani tyto "proslulé" knihy číst nebude, zato bude obdivovat Michaela Cunninghama, že něco tak složitého dokázal přelouskat a rovněž dokázal svým vděčným obdivovatelům dodat dojem, že je vlastně četli také - neboť četli jeho romány.

Raskolnikov i Marilyn

Za soumraku, "závažný" příběh životní okoralosti proplétaný uměleckým rozhledem, tak jeden může vnímat s obdivným patosem, jiný si zas bude libovat v jeho nechtěné komičnosti. Na jediné dvoustraně můžeme třeba číst: "Ano, ctnosti jsou potřeba také - alespoň nějaké ctnosti - ale třeba na Emmě Bovaryové, Anně Karenině nebo Raskolnikovovi nám nezáleží proto, že jsou dobří..." nebo "... a když ho Rebecca vzkřísila, tvářil se jako duch Hamletova otce..." či "Jediná tragédie, která je sexy, je tragédie mládí. Je to James Dean, který skáče do svého Porsche Spyder, je to Marilyn uléhající do postele." Není toto "vlajková loď" skutečnosti, které se říká "kýč jak bič"?

Ještě větší "jízda" je pak popis manželského sexu Petera a Rebeccy, v němž se autor hodně soustředí na Peterův zadek - možná že celý román je vlastně jednou velkou skrytou ódou na mužský zadek. I proto, že na ženské Michael Cunningham moc expert není: "Tady je to skutečně její vůně, slaboučký náznak čerstvých krevet..." No, ještě že ne nudlí s mákem... A na hromádku erotické komiky přihodila i překladatelka, neboť Peter "poslouchá, jak si ho ten chlapec honí". Ten chlapec je samozřejmě Omyl, i když omylů je v této větě evidentně víc.

Hlavní ctnost - prostřednost

Ve filmové verzi Smrti v Benátkách od Luchina Viscontiho vpálí přítel do tváře Gustavu Aschenbachovi tato slova: "Co najdeš pod slupkou hlavního proudu umění? Prostřednost." Což je velmi dobrá definice tvorby Michaela Cunninghama, jemuž se daří léta úspěšně předstírat, že je umělec, literát - protože píše knihy, které si lidé kupují.

Na konci prózy Za soumraku začne nad New Yorkem poletovat sníh, což aspoň trochu sečtělému čtenáři připomene závěr Nebožtíků Jamese Joyce, a Peter pak řekne: "Ano. Myslím, že bychom to měli zkusit. Ano. Myslím, že ano." Repetice slova "ano" se zase zdá být odkazem na závěr Joyceova Odyssea. Jenže je těžké uvěřit, že kdyby to tak Michael Cunningham myslel, sám by to do románu nezapasoval - aby tak opět potvrdil svůj rozhled.

Za soumraku je především knihou, jež se zdá být příznakem soumraku literatury, protože dnes už není důležité, jaké to je či proč to je, ale že člověk dokázal román napsat - už tento holý fakt je pro mnohé hodný obdivu. "Měl s tím jistě hodně práce," říkají uznale. Jenže něco takového může pronést jen ten, kdo o dobrých knihách čte pouze v prózách Michaela Cunninghama.

Za soumraku se jistě Velkému Gatsbymu, Snídani u Tiffanyho či Zlatým brejličkám - abychom zůstali jen u novel zasazených do New Yorku či těch s homosexuálním motivem - nemůže vůbec rovnat. Ba právě naopak, próza Michaela Cunninghama by se klidně mohla jmenovat Velký kecy, případně Chlapec si ho honí a krevety voní.