Hodný hoch Almodóvar nosí Antikristovu kůži méně okázale než provokatér von Trier

Provokativní téma, výstřední postavy, zápletka k neuvěření, potěšení z přehánění a Antonio Banderas. Novým filmem Kůže, kterou nosím si přední španělský režisér Pedro Almodóvar udělal výlet zpátky časem do osmdesátých let, kdy čeřil svými extravagantními opusy zabydlenými nymfomankami, transexuály a homosexuálními islámskými teroristy vody kulturní madridské scény a tvořil s Banderasem nerozlučnou tvůrčí dvojici.

Almodóvar patří vedle Larse von Triera k nejvýraznějším evropským filmařům současnosti. Přestože se nechal slyšet, že on na rozdíl od svého dánského kolegy nikdy cíleně neprovokuje, mají k sobě co do kontroverznosti témat oba tvůrci často blíž, než by se mohlo zdát.

Almodóvarovy nejnovější žánrové hrátky na pomezí melodramatu, detektivky a hororu si třeba s takovým Antikristem co do provokativnosti nezadají. Hodný hoch Almodóvar ale diváka nekonfrontuje s osobní a světovou apokalypsou, nýbrž tlumí jeho střet s kontroverzí a lidskými démony nadsázkou a programovým humanismem. A v tomto případě i vyvedením Banderase z hollywoodské emigrace zpátky na herecké výsluní.

Banderasův návrat domů

Zatímco si von Trier pustil v Cannes na konferenci k Melancholii pusu na špacír a byl "vyhoštěn", Almodóvar festivalem spořádaně proplul. S Banderasem po boku a občas i v náručí představil film o psychopatickém špičkovém plastickém chirurgovi, který se v honbě za pomstou a v touze nahradit svoji mrtvou ženu dokonalým vlastním výtvorem neváhá zastavit před ničím.

Chvíli se i spekulovalo, zda má film šanci na Zlatou palmu. Almodóvarovy Ženy na pokraji nervového zhroucení otevřely Banderasovi, kterého režisér považuje za jednu z nejdůležitějších osob své kariéry, cestu do Hollywoodu. Kůže, kterou nosím ho vrací zpátky domů. Role chladnokrevného doktora Frankeinsteina má mnoho společného s jeho psychicky narušeným únoscem pornohvězdy toužícím po lásce z jejich posledního společného filmu Spoutej mě!

Svět, kde je možné všechno

Banderasovi na tělo upravil Almodóvar novelu Thierry Jonqueta, která v Česku vyšla pod názvem Tarantule a v zahraničí si vysloužila přirovnání k Markýzu de Sade. Původní temný příběh odlehčil a vytvořil svět, kde je možné všechno a nic není šokující, protože šokující je předkládáno s odzbrojující samozřejmostí. Pistole v kabelkách jsou všudypřítomné stejně jako nečekané dějové zvraty.

Tajné laboratoře jsou dějištěm šílených experimentů, luxusní vily svědky duelů přiznaně inspirovaných Alfredem Hitchcockem. Tajemství z minulosti se odkrývají ve snech, minulost se vynořuje jako nebezpečná přítomnost.

Přes činy, které páchá, je ale hlavní postava, stejně jako všechny postavy humanisty Almodóvara, zranitelná až tragikomická. Přes společenské postavení a moc selhal ve všech mužských rolích, jako otec, syn i manžel. A nakonec i jako milenec, jenž se řítí do záhuby.

I když je v úvodních titulcích tradičně uvedeno "Almodóvarův film", Kůže, kterou nosím je hlavně Banderasovým filmem, jenž tu dokazuje, jak snadno je možné na výjimečný talent zapomenout ve stínu Zorra a hollywoodského manželství.

Poťouchlá hra s divákem

Almodóvara nejde brát zcela vážně, stejně jako se nebere zcela vážně on. Což je ostatně jeho kouzlo i obrana proti mravokárcům, kteří by se mohli nad jeho filmy s tématy jako pedofilie kněží nebo změna pohlaví pohoršovat.

Nebrat se vážně přitom ale neznamená rezignovat na závažné téma. Pod stylově precizním povrchem, režijní suverenitou a fantaskním přeháněním, které nutně vyvolá na divákově tváři nevěřícný výraz, se v Kůži, kterou nosím Almodóvar zabývá nelehkými otázkami lidské identity. I když je halí do šálivé hry ženských a mužských rolí o něco poťouchleji, než je pro něho zvykem.

Kůže, kterou nosím (2011) český trailer