Slovácko sa nesúdí: Uprka vystihl veselé vesnické slavnosti i těžkou práci na poli

Pohádce o Jožovi Uprkovi (1861-1960), chudém synkovi ze Slovácka, který ke slávě přišel, začíná právě teď, sto padesát let od malířova narození, druhé dějství.

Výročí totiž ponouklo Národní galerii, aby příležitostně připomínanému, na folkloristu redukovanému malíři připravila velkolepou výstavu a tím ho znovu "vrátila do hry".

Retrospektivu ve Valdštejnské jízdárně doprovází úctyhodná monografie. Spolupracovalo na ní dvanáct kunsthistoriků.

Joža Uprka za svůj život namaloval přibližně osm stovek obrazů a zemřel v požehnaném věku. Bylo mu osmdesát let a jeho dílo bylo uznávané a také vysoko ceněné.

"Ve třicátých a čtyřicátých letech se některé jeho obrazy prodávaly v ceně domu," říká Uprkův znalec a sběratel Petr Vašát, jeden ze zakladatelů Nadace Moravské Slovácko. Právě tato nadace, která spravuje přibližně desetinu Uprkovy umělecké pozůstalosti, nynější výstavu iniciovala.

Bývalému řediteli Národní galerie Milanu Knížákovi, který o výstavě rozhodl, se Uprka dobře hodil do jeho strategie představovat autory z okraje momentálního uměleckého zájmu. Uprkova retrospektiva je pro něj posledním triumfem v Národní galerii. I proto je pochopitelné lehce přehnané nadšení, když Uprku přirovnal k Gauginovi.

Originální kopie

Výstava, členěná nikoli chronologicky, ale podle témat, dohromady s monografií představuje důkladné zhodnocení umělce, který bude pro většinu nemoravských současníků objevem. Analyzuje i jeho slabé práce, aby o to důvěryhodněji vyzněly Uprkovy kvality.

Uprka v závěru života neodolal velké poptávce a často kopíroval své úspěšné motivy. Tím se paradoxně připojil k zástupu vlastních kopistů, kteří rozmělňovali jeho autentické výjevy ze života krojovaných venkovanů.

Malíř nakonec sám podlehl manýře, krojované postavy maloval v ustálených postojích a jeho impresionistický styl se vytratil. "Kdysi tak živá skvrna ztvrdla a přestala vytvářet chvějivý, atmosférický dojem," uvádějí autoři výstavy.

Joža Uprka

Další 4
fotografie

Uprkův úpadek, který však nelze paušalizovat - tři roky před smrtí namaloval například krásné, symbolicky laděné Teplanky na hřbitově -, je ovšem jen jedním z důvodů, proč se po své smrti stal opomíjeným. Uprka odmítl život v centru, což se tehdy zdálo být podmínkou uměleckého úspěchu.

Ačkoli ho stálo velké úsilí, než se coby syn z početné sedlácké rodiny dostal na pražskou akademii - později dokonce studoval na akademii v Mnichově -, životem ve městě opovrhl. Aniž dostudoval, vrátil se na rodné Slovácko a stal se dokumentátorem mizející venkovské krojované kultury.

Zbožnost a práce

Uprka maloval nejen vnější, výšivkami zdobenou realitu. Zručně vystihl také náladu, veselou energii vesnických slavností, zbožnost poutí, únavu prací na poli. "Akademická, resloalistická malba mu k tomu nestačila. Sám si osvojil způsob, který si později při svém pobytu v Paříži jen potvrdil," říká o Uprkově impresionismu kurátorka výstavy Helena Musilová.

Výjev, na kterém sedláci zkoušejí sílu koně tím, že svými těly obtěžkají tažené sáně, se nelíbil, protože muži v dlouhých kabátech prý vystrkují na diváky svá pozadí. Zájem o moravského malíře vzrostl teprve poté, co v roce 1894 získal cenu na prestižní francouzské přehlídce.

Blíž k Vídni než do Prahy

Uprka odmítl diktát centra nejen tím, že v něm nechtěl žít, ale nepropadl ani nadšenectví pro slovanskou otázku propagovanou například Alfonsem Muchou.

Z Hroznové Lhoty poblíž Uherského Hradiště, kde žil a kam ho přijel navštívit uznávaný francouzský sochař Auguste Rodin, to měl totiž blíž do Vídně než do hlavního města rodící se republiky. Ve Vídni měl také víc přátel a mecenášů. Založení republiky proto příliš nadšeně neprožíval, v jednom dopise si naopak posteskl, že vznikem hranic mezi Moravou a Rakouskem mu vyschl jeden ze zdrojů jeho příjmů.

Pražská výstava je solidně připraveným projektem, objevujícím pozapomenutou osobnost evropské úrovně. Je to zároveň velmi dobrý začátek pro nový uprkovský "kult". Příští rok hodlá Nadace Moravské Slovácko otevřít muzeum věnované Uprkovi. Pro svou expozici získala místo v bývalých jezuitských kolejích na náměstí v Uherském Hradišti.