Čekala jsem hodiny, než pódiu požehnají bohové, vypráví subtilní kráska Ana Popović

Pořadatelé Mezinárodního víkendu žen zvolili letos zvláště vhodného hosta. Srbská zpěvačka, virtuózní hráčka a skladatelka Ana Popović prokázala takovou vnitřní sílu i nadání, že blues-rockem, podle předsudků chlapským a americkým žánrem, prorazila i v jeho domovině.

Subtilní kráska s elektrickou kytarou a „nasazením jako kdysi Stevie Ray Vaughan“ vystoupí 6. října v pražském Lucerna Music Baru, o den později v Uherském Brodě.

„Blues můžete hrát, jen když je to pro vás něco, co chcete dělat nejvíc na světě, nemáte žádná očekávání, jste pravdiví, neděláte pózy, jste jen vy a váš talent. Když hraji, nenávidím přemýšlení. Já jenom cítím,“ prozradila Ana svůj recept na mezinárodní uznání.

HN: Jaké byly vaše začátky v Americe? Potýkala jste se s předsudky o holčičce z jihovýchodní Evropy, která chce nosit dříví do lesa?
Nakonec se ukázalo, že právě můj neamerický původ mi dal originalitu. Jsem odlišná od tamních hráčů, rozpoznatelná. V počátcích americké kariéry mi řada lidí opravdu naznačovala, že bych měla raději přenechat blues Američanům. Jenže když vydržíte dostatečně dlouho a opravdu tvrdě bojujete o přízeň amerického publika, ono vám to oplatí. Jak ho jednou přesvědčíte, zůstane věrné. Proto patří americké publikum k mým nejoblíbenějším.

HN: Podařilo se vám uspět skutečně globálně, hrála jste i v Indonésii. Jaké to bylo?
Je úžasné, že i v tak vzdálených zemích lidé milují blues a zpívali si moje písně. Dnes se můžete díky internetu stát fanouškem kapely, i když žijete na opačné straně zeměkoule. A nemusíte se narodit v USA, abyste se stali bluesovými nadšenci. Hraní v Indonésii mělo samozřejmě i určitá půvabná specifika. Začátek jednoho festivalu se opozdil o šest hodin, protože pódium muselo být nejdříve důkladně požehnáno místními bohy!

HN: Pomohly vám nominace na prestižní bluesové ceny. Jako prvního Evropana v kategorii Nejlepší nový umělec vás v roce 2003 nominovali na americkou W. C. Handy Award. Loni jste se objevila vedle B. B. Kinga a vítězného Joea Bonamassy v nominacích na Nejlepšího zámořského umělce British Blues Awards. Záleží vám na cenách?
Myslím, že každý by chtěl získat Grammy. Na tom není nic špatného. Ale když Grammy nedostanete, nezblázníte se, musíte si užívat už samotnou jízdu. Pro mě je důležitější investice do dovedností. Do psaní písní a pokroků ve hře na kytaru, abych mohla být spokojená s každou novou deskou, kterou vydám. Sama jsem totiž svým největším kritikem.

HN: Když jste loni hrála v rodném Bělehradu, přišlo na vás 75 000 diváků. Jak jste se cítila?
Jsem hrdá! Ačkoliv jsem docela často hrála pro až dvacetitisícové publikum, sedmdesát pět tisíc, to je něco nepopsatelného. Když vidíte moře lidí, kam až dohlédnete, musíte tomu přizpůsobit i samotný koncert. Snažit se být také tak velký. Jedna špatná píseň, příliš mnoho not - a ztratíte pozornost. Dokázat na sebe soustředit oči desetitisíců posluchačů, to je pohádkový pocit. Doufám, že si to brzy zopakujeme.

Ana Popović - My Man

HN: Aktuální, šesté album Unconditional jste nahrávala v New Orleans. Proč tam?
To místo je neuvěřitelně inspirující, doslova žije hudbou. Všude hraje živá muzika, do klubů chodí celé rodiny. Lidé si tam muzikantů váží, cítíte se ve městě jako opravdu vítaní hosté. Nejvíce vítána jsem si připadala právě zde. Nemusely se organizovat žádné schůzky na agenturách, které by řešily můj program a potřeby. Oni se mě prostě s naprostou samozřejmostí ujali. Hned mě pohodlně ubytovali, zařídili skvělé hlídání pro mého tříletého synka, přišli na to, že by se mi mohl hodit bicykl... Tak proč v New Orleans nějaký čas nežít, nepotkávat se s muzikanty, neužívat života a nenahrát bluesové album? Samotné nahrávací studio Piety Street pro mě bylo důležité už kvůli impozantnímu seznamu lidí jako Dr. John nebo John Scofield, kteří tam natáčeli.

HN: Měla jste možnost hrát s řadou skutečných legend. Které setkání na pódiu vás nejvíc nadchlo?
Jako velkou poctu jsem vnímala pozvání, abych zahajovala letošní německé koncerty B. B. Kinga. Je tak sladký! Skutečný gentleman. Dvakrát jsem jamovala s Buddym Guyem v jeho Legends klubu v Chicagu, to byl sen! A opravdu magické momenty jsem zažila při improvizacích se svým slide kytarovým hrdinou Sonnym Landrethem a s mým dalším osobním favoritem Ronniem Earlem.