V Markově filmu se pozná každý, kdo byl někdy za blbce

Nic proti ničemu působí jako virus: kdo má v těle protilátky, může se smát, ale jinak dotyk s touto absurdní poetikou způsobuje prudké bolesti a vysokou horečku.

A to se ještě sedmatřicetiletý režisér hodně krotil: například z jeho hyperfilmu Všechno na Mars! (1997) hrozí do pěti minut psotník.

Petru Markovi chybí jakýkoli „kulturní filtr“, kterým by svůj autorský přístup nejprve prohnal (či se za něj alespoň schoval). Jeho filmy infikují diváka napřímo: pichlavě svobodomyslnou hrou „tady a teď“.

Nejvyšší cenu má náhlý nápad. Asociace, za které by se ostatní styděli. A v neposlední řadě... trapnost. I ta může mít svou – a velmi vysokou – kvalitu.