Zemřela Hana Hegerová. Dalo se jí věřit vše, o čem zpívala. Dokonce i to, že spatřila letícího anděla

Tohle nemá být životopis, obecný profil nebo souborné kritické zhodnocení. Daleko spíš je to gratulace k osmdesátinám nebo, chcete-li, v tom nejvlastnějším smyslu třeba i vyznání obdivující lásky. Takové útvary poetické prózy používám opravdu jen velmi zřídka.

Ale kdybych měl pro Hanu Hegerovou hledat to nejstručnější shrnutí, musel bych si je vypůjčit od Boženy Němcové: pro mě je to paní kněžna českého šansonu. Slovo šanson prý nemá ráda, spěchám proto nahradit je termínem, který jsem si vymyslel v šedesátých letech za svého působení v Melodii: „písničky o něčem“.

Populární hudba má své zákony, zvyklosti i zlozvyky. Některé z nich jsou k přežití v této oblasti nevyhnutelné, jiné slouží k usnadnění rychlejšího úspěchu. U Hany Hegerové jsem měl vždycky pocit, že tyto zvyklosti prostě ignoruje.

Která z našich aspirantek na hvězdnou dráhu má na křestním listě jméno Carmen, a přitom na scénu vstoupila jako česká Hana?

Z našich zpěváků (s výjimkou Karla Gotta, což je jiný způsob plánovitého budování kariéry) slavila nejčetnější a největší úspěchy v zahraničí: vedle množství festivalových cen získala 1974 francouzský L'Ordre pour le Mérite de l'Education Artistique a v NSR cenu spolkového ministra Goldene Europa. 

Ředitel slavné pařížské Olympie Bruno Coquatrix ji už roku 1959 slyšel v pražské Alhambře a pozval ji na svou scénu. V zahraničí vystupovala možná stejně často jako doma; zpívá francouzsky i německy tak, že jí tamní obecenstvo rozumí a přijímá ji.

U jejího repertoáru je to dvojnásob těžké, právě proto, že jde o písničky „o něčem“: text nese náladu a sdělení, na které se posluchači musí soustředit. Repertoár si vybírá obezřetně, třeba i s jistým váháním, a okruh jejích spolupracovníků je poměrně úzký. Patří sem textaři Jiří Suchý, Pavel Kopta, Zdeněk Rytíř, Michal Horáček nebo Pavel Vrba, ze skladatelů vedle semaforské garnitury s Jiřím Šlitrem především Petr Hapka.

K tomu přistupuje doprovodná skupina s pianistou Petrem Maláskem, basistou Robertem Balzarem a tenorsaxofonistou Františkem Kopem. Na jazzové poměry je to neuvěřitelná doba, po kterou takový soubor dokáže držet pohromadě. Klíčem k tomu je, že se spolu dobře cítí, a k nikoliv příliš častým společným vystoupením se uvolňují, i když jim to zasahuje do jejich vlastního programu.

Zemřela první dáma českého šansonu Hana Hegerová. Bylo jí 89 let

24. 3. 2021 ▪ 3 min. čtení

Repertoár roste pomalu. Nerozhoduje pravidlo provozu populární hudby, že už by bylo na čase přijít s něčím novým: důležité je najít něco, do čeho se zpěvačka může ponořit plnou vahou své osobnosti a s čím se může ztotožnit sama i její posluchači. Proto má na svém kontě méně nahrávek nebo alb než naše „normální“ hvězdy. Možná že se o ní mluví trochu méně, možná že právě proto se na ni tak nelepí zákulisní historky a skandály. Rozhodující je však vymezení, že její písničky jsou prostě „o něčem“.

Hegerová se ponoří do jejich textů od prvního verše a dovede je zdůraznit i hudebními prostředky: barvou svého altu, frázováním, výslovností i přesvědčivým důrazem tam, kde na tom záleží.

Seznam písniček, které se mi v jednotlivých obdobích natrvalo vtiskly do paměti, by byl příliš dlouhý. Podstatné je, že to byly vždycky obrázky ze života, který má generace prožívala nebo o jakém snila, ztvárněné způsobem, jaký se jinde v oblasti pop music nevyskytoval. Barová židle, Z mého života, Dnes naposled nebo Študent s rudýma ušima byly prostě ve své době zjevením, jaké se jinde nevyskytovalo. Ve své roli tety z Liverpoolu v Dobře placené procházce byla kongeniální členkou stmeleného semaforského kolektivu, ale sdělení, že při letu nad Kanálem spatřila málem letícího anděla, bylo možno uvěřit právě jen jí.

Pro značnou část mé generace nabízela Hegerová podobný zážitek, jaký jí v jiném smyslu poskytoval jazz: pocit, že při každém jejím vystoupení „o něco jde“. Ponechávám přitom stranou její herecké a filmové role: to všechno patřilo k její všestrannosti. Ale pro mě byl zřejmě nejdůležitější její způsob, jak zůstávala stranou od veškerých konvencí a držela se svého. Nebyla nikdy hvězdou v obvyklém slova smyslu, ale osobností. A ke generační spřízněnosti patří i připomínka časů, v nichž probíhalo její zrání.

Dalo by se říct, že dnes už na tom vlastně ani tolik nezáleží; přesto si myslím, že to k profilu mimořádně nehvězdovité skutečné hvězdy evropského nebe patří. Vypůjčím si k tomu heslovité shrnutí Jiřího Černého z jeho knížky Zpěváci bez konzervatoře: „kdysi se ani po čtyřhodinovém kádrovém pohovoru nedostala na vysokou školu, / pracovala v komárenských strojírnách, / ve školském i kádrovém (!) oddělení, / učila na učňovské škole ekonomii a politickou výchovu, / dva roky studovala odborný divadelní kurz (udělala zkoušky zároveň do několika jiných, ale tenhle byl nejdelší a ona chtěla studovat), /pět let hrála v Žilině divadlo, / dvakrát dostala hlavní filmové role, ve Froně a v Naději, / nerada poslouchá své desky.“

Upřímné sympatie a jistý pocit sounáležitosti ve mně vzbudilo i její prohlášení, že po svém životním jubileu hodlá zanechat pravidelných celovečerních koncertů. Jako její o sedm let starší vrstevník pro to mám hluboké pochopení. Má pisatelská práce není po fyzické stránce zdaleka tak náročná jako dvouhodinový celovečerní koncert. Ale plně chápu, že v jistém životním stadiu už člověk cítí potřebu rozhodnutí, může-li i nadále pokračovat ve své práci se stejným tempem a zatížením jako dosud. Není to rozhodnutí lehké, ale svědčí o odpovědnosti ke všem, kteří si od něho zvykli na jistý standard, jemuž by se sám nerad zpronevěřil.

Tím víc si Hany Hegerové vážím; doufám však, že občas, byť v menších dávkách a pouze, bude-li k tomu mít zvláštní chuť, nám ještě někdy připomene, čím nás celý život tak štědře obdarovávala. 

Autor byl hudební publicista, muzikolog a překladatel

Teichmannova tužka

Ilustrace: Václav Teichmann