Detektivky oceněného Johna Banvilla uspokojují touhu po spravedlnosti

V českém prostředí je irský prozaik John Banville (1945) znám díky Knize doličné a románu Moře, za nějž obdržel v roce 2005 Man Bookerovu cenu.

V poslední době však jaksi bokem, pod pseudonymem Benjamin Black, píše též patřičně pokleslé detektivky - volnou tetralogii odehrávající se v Dublinu padesátých let, jejímž hrdinou je nemocniční patolog Quirke.

Christine Falls (2007) a The Silver Swan (2008) česky vyšly pod tituly Kdo je bez viny a Anatomie strachu. Další - An Elegy for April (2010) a A Death in Summer (2011) - na překlad banteprve čekají.

John Banville správně vyčetl, kam se ubírá to nejlepší ze současné krimi prózy, a umně to napodobuje. Detektivky takového Skota Iana Rankina, Islanďana Arnaldura Indridasona, Švéda Henninga Mankella či Australana Petera Templea jako by dnes suplovaly to, co v uplynulých dvou stoletích mimo jiné činily velké realistické romány.

Vystihují nejhorší společenské patologie a s pomocí postavy "jediného spravedlivého" a krimi zápletky vyznačují ideu společenské a individuální spravedlnosti a také ji obhajují - jako ne vždy uskutečnitelnou, a přesto platnou hodnotu.

Ze sirotčince ke smetánce a patologii

Detektivka vyžaduje trojí. Postavu výjimečného, nutkavě spravedlivého člověka. Krajinu, jež ztělesňuje předivo kauzálních, historických a dějových souvislostí a do níž lze promítat klíčové afekty a emoce. A do třetice znepokojivou mrtvolu nebo aspoň přesvědčivý symbol její existence.

Zápletka bývá, ač se to může zdát podivné, pouhou efektní ozdobou krimi příběhu. Účinkuje-li vše ostatní, může být překvapivě prostá, a to i tehdy, jedná-li se o detektivku, již čtenář hltá v touze dozvědět se, kdo to byl, kdo se ze světa pokusil sprovodit spravedlnost. Každé rozuzlení zpravidla bývá zklamáním. U Johna Banvilla každopádně platí, že zápletka je nejslabší článek jeho detektivní tvorby.

V Quirkovi se irský autor pokusil vytvořit postavu když ne jediného, tak rozhodně osamoceného spravedlivého, která by - ač Quirke není detektiv a jakožto patolog pátrá na vlastní pěst, s pomocí inspektora Hacketta - obstála tváří v tvář Rankinovu inspektoru Rebusovi, Indridasonovu Erlendurovi či Mankellovu Wallanderovi. Do Quirkova charakteru je vepsána odpověď na otázku: Jak se vlastně člověk - v irském čase, krajině a společnosti - stává spravedlivým?

Podle Johna Banvilla se Ir v polovině 20. století stává spravedlivým tak, že si jako sirotek či opuštěnec - s posvěcením státu a tichým souhlasem "spořádané společnosti" - projde drsnou školou sirotčinců katolických řádů.

Quirke si prošel "industriální školou v Carricklea", která má skutečnou předlohu v ústavu neblaze proslulém jako Carriglea Park (1896-1954). Řád křesťanských bratrů tam své svěřence nekřesťansky odíral a tyranizoval, a v případě bratrů Tristana a Lancelina navíc kryl jejich sexuální zneužívání.

Na rozdíl od ostatních měl Quirke štěstí - podle pravidla "co tě nezabije, to tě posílí". Jako adoptovaný syn váženého soudce byl kooptován dublinskou smetánkou a unikl nezáviděníhodnému osudu bezprizorných - ale jen navenek.

S životem zdánlivě smířený, a přitom stačí jedna pitva, aby vyšlo najevo, že se s nespravedlností a s přetvářkou - včetně té vlastní - nesmiřuje. Pije, aby zapomněl, a přitom ani opilý, natož vystřízlivělý nezapomíná.

Tragédie je smrt krásné mladé Irky

Quirkovy případy se točí kolem patologických reflexů katolicky spořádané společnosti, jejíž elita, laická i duchovní, si z katolictví upletla bič na všechny, kteří se nechtějí či nedokážou přizpůsobit normě. Nepřizpůsobiví jsou jako občané druhé kategorie zbavováni svobody, fyzicky trestáni, někdy doslova zotročováni a vyháněni do exilu - a společnost, která tak činí, se přitom úspěšně tváří, že vlastně žádní nepřizpůsobiví neexistují a nikdy neexistovali. Tento mechanismus ostatně známe z vlastní komunistické minulosti.

Katolicky nepřizpůsobivé jsou hlavně ženy porušující sexuální tabu. Jsou-li neprovdané, podstupují nelegální potrat nebo rodí nemanželské děti - znamení hříchu, jež lidem nesmí zůstat na očích, a skrývají se za zdmi ústavů anebo jsou potichu odeslány jinam, ať už k adopci do Ameriky, či na práci do kolonií.

Jsou-li ženy provdané, dostávají se do šlamastyk nevěrou. Ovšem jaký div, že tíhnou k promiskuitě, když byly v dětství nezřídka sexuálně zneužívány někým blízkým...

Hned ve třech Quirkových případech je tedy obětí společenské patologie - znepokojivou mrtvolou, ať už faktickou, či symbolickou, jež spravedlivému nedá spát - přitažlivá "padlá" dívka.

Johnu Banvillovi se podařilo přetavit stále pravdivou poučku Edgara Allana Poea, že vůbec největší tragédií je smrt krásné mladé ženy, do dobového irského kontextu. Slovy inspektora Hacketta "je to děs, že si Quirke s těma mladejma mrtvejma holkama nedá na chvilku pokoj".

Dublinem kráčí Quirke

Nejlepší detektivky vynikají evokací místa, ať už měst - za všechny opět zmiňme Rankinův Edinburgh a Los Angeles Raymonda Chandlera či Jonathana Kellermana - nebo krajin, jako je Indridasonův hornatý Island, kde lidé mizí beze stopy ve sněhových vánicích, či Mankellův maloměstský Ystad v okresu Skåne, v kraji polí a lesů a roztroušených farmářských usedlostí.

O Banvillových detektivkách platí totéž. Ožívá v nich dublinské centrum Quirkových nočních pochůzek jako šeravé, špinavé město plné odpudivých postaviček shrbených pod pouliční lampou a osamělců živořících ve stísněných podnájmech. Z rodinných svazků mají strach a s cizími navazují v lepším případě povrchní přátelství a dočasné známosti. V tom horším se stávají obětmi brutálního násilí.

A když se Quirke ve Smrti v létě vydá na venkov, stvrzuje úvodní líčení vražedné scény Banvillovo mistrovství - ze stránek sálá na čtenáře léto, i když z trpké zkušenosti ví, že irské léto začíná, když se teplota vyškrábe nad osmnáct stupňů Celsia, a dvacet už je hic.

Tetralogie má bohužel sestupnou kvalitu - dva novější příběhy zdaleka nedosahují kvalit těch předchozích. Jediným zajímavým, ale nerozvinutým momentem Smrti v létě je Quirkova návštěva sirotčince, při níž se i bývalý sirotek nechá zmást zdáním ctihodnosti řádového bratra.

Jinak Quirke ve vztahu ke klíčovým postavám ustrnul a na jediného spravedlivého se až příliš zahleděl do sebe. Též z jeho archetypální promiskuity, vrcholící vztahem k francouzské milence a vražedkyni v jednom, se stala nudná rutina. Nad podstatou tu převládla literární manýra...

A co že je podstatou dobré detektivky? Literárně primitivní, a přesto důmyslné uspokojování neliterárně primitivní, a přesto skutečné touhy po spravedlnosti.