iHNed.cz: Především díky Magorovým labutím písním je Ivan Jirous považovaný za největšího českého básníka své generace. Je takové tvrzení oprávněné?

Nechci rovnat básníky podle velikosti. A zvlášť v Magorově případě se mi ani nechce zůstat u toho, že byl básník. On byl především osobnost, člověk, který měl dar: spojovat lidi, vytvářet a tmelit komunitu. Byl nekonformní, bezprostřední a vnitřně svobodný. Byl nefalšovaným rabiátem, ale spolu s tím si uměl podržet i něhu. Přirozeně nepokorný – zároveň ctil pokoru a toužil po ní. Nedovedu si představit nikoho jiného, kdo by si mohl dovolit všem bez rozdílu tykat. Nebo recitovat básně své či cizí kdekoli a pro kohokoli, na ulici, v hospodě, v tom nejzazším koutě.

iHNed.cz: Je Jirous, jako básník, zařaditelný do nějakého "moderního básnického směru" v české poezii?

Je – do undergroundu.

Ivan Martin Jirous

 

Narodil se 23. září 1944 v Humpolci a zemřel 9. listopadu 2011 v Praze. Vystudoval historii umění. Za své básně získal Cenu Jaroslava Seiferta a Cenu Toma Stopparda. Od roku 1967 byl nehrajícím uměleckým vedoucím hudební skupiny The Plastic People of the Universe a později hybatelem českého undergroundu. Jako chartista a neústupný člověk byl několikrát vězněn. V husákovských žalářích strávil celkem přes osm let.

iHNed.cz: Co je to vlastně underground "měřeno" víc způsobem tvorby než postojem? Lze to vůbec takhle oddělovat?

Underground je nesený a "měřený" spíš postojem než způsobem tvorby. Ze samotného způsobu tvorby se, řekl bych, podstata undergroundu vyvodit nedá. Underground byl a je pestrý, od Stankoviče přes Vráťu Brabence až po Pavla Zajíčka. Stejně tak Magor: básně zejména jeho pozdějších sbírek jsou psány vlastně docela prostě, jindy zas tklivě, nebo je tam určitá ironická, "nešikovná" stylizace. V pozadí ale pořád jako zásadní vibraci vnímáme ten silný postoj – nekonformní, odvážný, odhodlaný k životu nadoraz, ale i bratrsky vztažený k blízkým lidem a produchovnělý – řekl bych já – až nějak zenově. Vědomí svatosti okamžiku, ve kterém hoříme...

iHNed.cz: Čím Jirousova poezie oslovila vás?

Oslovila mě zázračnou směsí drsnosti a něhy, svou andělskostí – a zároveň vědomím padlého anděla, jenž neustále bude hledat to andělské, neustále se bude otáčet po tom "ztraceném" něžném a křehkém, k němuž se chce vrátit.

Jan Štolba

Pražský básník (narodil se v roce 1957), prozaik, literární kritik a jazzový saxofonista – například v Originálním pražském synkopickém orchestru, skupině Krásné nové stroje, s Oldřichem Janotou v skupině Mozart K. či v Jan Štolba Quartetu. Za knihu esejů Nedopadající džbán a za soustavné kritické sledování české soudobé poezie obdržel v roce 2007 Cenu F. X. Šaldy.

iHNed.cz: Jednou jste napsal, že "Magor jako málokdo píše celým tělem", jak to bylo se vztahem jeho těla k duši?

Magor píše celým tělem – tím bylo myšleno, že se do poezie dává, vrhá celý, že si nenechává distanc, že tu už nic nezbývá, jeho básně jsou hned spojnice k celému jeho osudu. A vztah těla k duši? Mám dojem, že se praly, svářily, dohadovaly, navzájem se pokoušely, zkoušely se zničit – a tím ale možná jen dokazovaly, že jedno jsou, jsou svatou jednotou. 

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist