Japonský spisovatel Haruki Murakami píše o Praze a její našedlé tmě

I v té spoustě starobylých fascinujících měst, kterou najdete v Evropě, představuje Praha místo, na jaké se jen tak nezapomíná. Podle dojmu, který jsem si udělal já, jde o město, kterému podivuhodně dobře sluší večerní soumrak, mlha a opar, drobounké mžení a lehké příšeří.

Během doby, po kterou jsem v Praze pobýval, jsem totiž často vyrážel do jejích ulic se jen tak projít, mapu v kapse - město samo není tak veliké, takže se tu vždycky nějak dostanete zpátky do hotelu, i kdybyste třeba zabloudili.

Zvlášť za soumraku se na mne při procházkách městem kdovíproč snášel příjemný poklid. Nikde ani stopy po pocitu, jako by vás zezadu něco popohánělo, který ve večerních hodinách často vnímáte třeba v Tokiu nebo v New Yorku. Vypadalo to skoro, jako by si s koncem dne město dlouze, hluboce oddechlo, přestalo napínat síly, a tělem i duší se celé odevzdalo do šedavého stmívání.

Málem jako by chtělo říct: "Dneska se zase stalo všechno možné, ale co na tom teď záleží? Pokračování si necháme na zítřek." A pak v tichosti a bez výhrad začíná přijímat odstíny nadcházející noci. Kde se vzaly, tu se vzaly, najednou jsou tu tmy nejrůznějších odstínů, a jedna po druhé se zabydlují ve stínu starých domů a zákoutích křivolakých uliček, docela jako by se to nějací ptáci všech možných velikostí vraceli domů do hnízda.