Snílek i skeptik, nakladatel zakázaných autorů. To byl Josef Škvorecký

K literárnímu dění ale přispíval i jako profesor americké a moderní anglické literatury na Torontské univerzitě, dlouhá léta vedl kurzy tvůrčího psaní, překládal. Se svou manželkou Zdenou Salivarovou založil torontské nakladatelství Sixty-Eight Publishers, které vydávalo českou exilovou a samizdatovou literaturu. Díky úsilí Škvoreckého a jeho ženy v něm vyšly více než dvě stovky knih od autorů zakázaných v komunistickém Československu.

Hned na počátku Škvoreckého spisovatelské dráhy jej nastupující totalitní režim v tehdejším Československu přinutil psát do šuplíku, jeho knihy vycházely s letitými prodlevami. "Žádná z knih, které jsem napsal jako mladý muž, tehdy nevyšla; až mnohem později", svěřil se autor.

Je to i případ jeho nejslavnějšího románu Zbabělci. Vznikal po únorovém puči v roce 1948 až 1949, v knihkupectvích se ale objevil až o deset let později. Román, zachycující cynickým pohledem mladého Dannyho Smiřického (alias Škvoreckého) závěr války v provinčním Kostelci (Náchodě), vyvolal přímo negativní kritickou smršť.

Odchod kvůli Zbabělcům

Recenzenti dílo přirovnávali k červivému ovoci či k prašivému kotěti, po vydání knihy musel Škvorecký odejít z časopisu Světová literatura. Kniha, která se diametrálně lišila od tehdejší produkce, je dnes považována za přelomovou událost v české literatuře, na svěžesti neztratila ani po více než půl století.

Nekonečnou inspirací byly Škvoreckému především vlastní prožitky, sny a touhy. "Každý, kdo je hodný jména spisovatel, žije z toho, co zažil do svých 18 let, protože to je život, kdy máte ještě čerstvou duši," řekl před svými osmdesátinami spisovatel. "Když zestárnete, už to není tak intenzivní, to už skoro všechno člověk zažil. To je aspoň můj případ."

Rodák z Náchoda

Josef Škvorecký se narodil 27. září 1924 v Náchodě ve středostavovské rodině. Rané okouzlení literaturou, jazzem a dívkami mu vydrželo po celý život. Přežil totální nasazení a po válce vystudoval filozofii a angličtinu na Karlově univerzitě.

Než se stal téměř ve třiceti redaktorem v nakladatelství, měl za sebou vojenskou službu i krátkou zkušenost pedagoga. O deset let později byl díky Zbabělcům již známým literátem a během šedesátých let se stal jedním z nejčtenějších českých spisovatelů. V době, kdy se nakrátko uvolnily politické poměry, mu vyšla mimo jiné díla Legenda Emöke (1963), Konec nylonového věku (1968), Hořkej svět (1969) či Lvíče (1969).

Exil v Torontu

V roce 1969 odešel s manželkou do exilu, čtyři desítky let žili v kanadském Torontu. Jejich prvním počinem ve vlastním nakladatelství byl Škvoreckého román Tankový prapor (1971). Ke stěžejném dílům se řadí i jeho romány Mirákl (1972) a zejména Příběh inženýra lidských duší (1977). Pro Škvoreckého netypické jsou historické romány Scherzo capriccioso (1983) a Nevěsta z Texasu (1993). K autobiografické postavě Dannyho se spisovatel, jenž stále píše česky, vrátil v próze Obyčejné životy (2004).

Podle Škvoreckého knih nebo scénářů také vznikla řada filmů. Patří k nim snímky Farářův konec, Flirt se slečnou Stříbrnou, Zločin v šantánu, Tankový prapor, Prima sezona či seriál televizních detektivek Hříchy pro pátera Knoxe.
K detektivnímu žánru, do něhož v šedesátých letech přispěl mimo jiné sérií povídek Smutek poručíka Borůvky, se Škvorecký vrátil i později.

V roce 1990 Josef Škvorecký spolu s manželkou obdržel Řád Bílého lva III. třídy, v roce 1999 státní cenu za literaturu, před pěti lety se stal laureátem Ceny Jaroslava Seiferta. Jeho jméno v Česku nese gymnázium, vysoká škola i jedna z dalších literárních cen.