Dora Čechova

Nechtěl jsem být Leninem

Labyrint, 2012

R 209 Vltava

Taťána Vasilijevna měla mrzutou náladu. Po dni stráveném uklízením vagonu jí opuchly nohy. Ruce, které svědomitě chránila gumovými rukavicemi, se zbarvily sytě červenými fleky a oči jí zrudly při procházce Prahou, v ostrém červencovém slunci, když své sedmdesátileté matce sháněla becherovku, vyhlášený český bylinný likér, který jediný dokázal nedávno ovdovělé ženě zvednout náladu.

„Prodlužuje mi život,“ vysvětlovala jí uvzatě matka, když polykala lepkavou žlutou tekutinu ze sklenice, jejíž velikost symbolizovala hloubku ženina zoufalství. Od smrti muže, zedníka Vasilije, přebíjela zděšení ze smrti, která se natrvalo usadila v bytě místo něj. Smrt s ní spala v posteli, snídala u jejich stolu a během dne jí připomínala desítky způsobů, kterými by svého Vasilije mohla následovat.

Marně Taťána matku přesvědčovala, že otce zabil nešťastný Turkmen, který se nechal najmout na stavbu nového obchodního komplexu a Vasilije shodou okolností podezříval ze zneuctění své ženy. Smrt podle Táni jen vytěžila z nešťastné náhody, z protnutí osudů dvou lidí. Nic víc bohužel neznamenala.,

V onom horkém červnovém slunci uvízl Turkmenově ženě v pronikavě žlutě květovaných šatech prach ze stavby, kde Tánin otec pracoval. Během polední přestávky sem přišla nedočkavě hledat svého Turkmena, aby mu oznámila šťastnou novinu, totiž že se stane otcem. Na stavbě ale našla jen Vasilije, apaticky pojídajícího prosnou kaši přinesenou z domova a omaštěnou slzou másla.