Paradoxy Českých lvů. Ceny dostávají filmy, na které nikdo nechodí

Ceny filmových profesionálů Český lev se už dlouhé roky potýkají se dvěma problémy. Prvním je konzervativní uzavřenost oné tajemné akademie v pozadí, která částo hlasuje spíše podle toho, co se povídá, než podle toho, co vidí.

Druhým pak marná (marnivá) snaha udělat z ceremoniálu předávání cen originální, zábavnou show.

Čím to, že když se baví čeští filmoví profesionálové, je to vždy neuvěřitelně chtěné a kromě tvůrců se prakticky nikdo nebaví? Letošní večer byl v tomto směru jedním z vrcholů. Přehlídce marnosti, kterou rámovaly samoúčelně krásné, výtvarně-hudebně-taneční předěly, vládla moderátorka Lucie Bílá, jež si ve své obří předvádivosti nevěděla rady především sama se sebou: s tím, co a jak říkat, aby vyzněl vtip nachystaný ve scénáři.

Znovu se potvrdilo, že je-li někdo v popularitě velký, nemusí být nutně velký ve chvíli, kdy má slovem ovládnout obrovský prostor plný velmi neuvolněných lidí, kteří se přišli nechat pobavit. Tradičně dětsky rozpustilá uvolněnost zpěvačky, u níž už ani nevíme, zda je hraná nebo hraně přirozená, je jindy možná roztomilá, na velkém jevišti a před diváckou masou, která zjevně jako Lucie Bílá nepochopila sebeironické záměry scénáře, vypadala nemístně, bezradně, až hloupě.