Duch Jima Morrisona vyrazil s The Doors na poslední trip s ženskou z L. A.

Jim Morrison měl za sebou mizerný rok 1970. Po nevydařeném albu Soft Parade se sice Doors vrátili k bluesovým kořenům s mnohoslibnou deskou Morrison Hotel a on sám natočil autorské čtení svých básní, ale jinak bída. Jen občas se probral z permanentního flámu, úplně přestal dbát o hygienu, neholil se, nestříhal a značně přibral na váze.

A pak přišlo to nejhorší: na koncertě v New Orleans 12. prosince Jima "opustila duše", tvrdil klávesista Ray Manzarek. "Visel na mikrofonu a všecko šlo pryč, až do dna." Byl to poslední koncert Doors s Jimem. Tak začíná příběh šestého a posledního studiového alba The Doors L.A. Woman, které nyní vyšlo v pročištěné edici.

Skladby z desky L.A. Woman bez diskuse patří do zlatého rockového fondu, album málokdy chybí v soupiskách těch "nejnej" a jeho současné svěcení je na místě. Nová edice obsahuje dvě CD - první se samotným albem, druhé s různými verzemi původních nahrávek, doplněnými o bluesový jam skladby Muddyho Waterse Rock Me a dosud neslyšenou skladbu She Smells So Nice. Je to improvizovaná nahrávka, z níž by se skladba musela teprve zrodit, ale i tak má druhý disk nejen sběratelskou cenu.

Ve studiu

Natáčení alba počátkem ledna 1971 nezačalo nejšťastněji, ačkoli se Jim přes Vánoce trochu sebral. Nahrávalo se v místnosti pod kanceláří, které se říkalo dílna Doors. "Tak nakonec přece jen točíme bluesový album," vykládal Morrison na potkání. Ano, hudba to byla zemitá a divoká, brechtovsky sarkastické texty, čarodějný rej nočních motýlů. To byli Doors jako v dobách svých úplných začátků. Šlo to pěkně od ruky, většina materiálu už byla napsána před časem.