V apokalyptickém Grahamu Swiftovi se utíká před nemocí šílených krav i minulostí

Obdobně jako v nejslavnějším a patrně i svém nejlepším románu Země vod se Graham Swift i v knize Škoda že tu nejsi se mnou vrací na anglický venkov, ačkoliv tentokrát nikoli do východní Anglie, nýbrž do severního Devonu. Zvláštní mikrokosmos v této odlehlé krajině tvoří dva sousedící statky, které zdejší rodiny obývají odnepaměti.

Skoro pět set let uplynulo relativně beze změny, a to navzdory průmyslové revoluci, dvěma světovým válkám a nástupu moderních technologií. Teď se však všechno překotně mění během několika let. Ostrovní zemědělství postihnou v krátkém sledu dvě morové rány. Nejprve nemoc šílených krav, pak slintavka a kulhavka.

Ale nemění se jen venkov, nýbrž i "velký" svět. Do newyorských mrakodrapů narazí unesená letadla, vypukne konflikt v Afghánistánu, ale především válka v Iráku, prudce se mění ekonomická rovnováha ve společnosti. Vlastnictví půdy, zejména v Anglii odpradávna považované za základ ekonomiky, se stává docela směšným v porovnání s obrovským bohatstvím, které je generováno ve finančních centrech a je stejně virtuální jako teroristická hrozba nebo válka na druhém konci světa.

Virtuální bohatství i virtuální válka

Jenže virtuální bohatství i virtuální válka se v románu záhy ohlásí dosti citelně. Vlastně převrátí řád věcí. Svědkem a obětí těchto převratných změn jsou Jack Luxton a jeho manželka Ellie, členové kdysi znesvářených sousedských rodů, kteří se rozhodli "přizpůsobit" nové situaci. Sebevražda despotického Jackova otce a úmrtí neméně despotického otce jeho ženy Ellie otevírají novomanželskému páru budoucnost. Ta však znamená rozejít se s minulostí, opustit farmu, rodný kraj a odstěhovat se jinam.