Pověry, předurčení, léčitelky. Kateřina Tučková pátrá po duchovním dědictví bohyň

Není běžné, aby na pozadí románu stál tak rozsáhlý výzkum. To neznamená, že by české literární scéně chyběly knihy, které vycházejí z detailní znalosti určitého tématu. Mezi nejoriginálnější patří například námět českých emigrantů v Brazílii v podání Markéty Pilátové, autorky knihy Žluté oči vedou domů.

Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové se ale řadí do zcela specifické kategorie. Jedenatřicetiletá spisovatelka se námětu své třetí knihy chopila se svědomitostí vlastní etnologickým badatelům. Žítkovské bohyně se v tomto ohledu blíží spíše beletrizované historické próze. Stejně jako její předchozí román Vyhnání Gerty Schnirch, který byl oceněn čtenářskou cenou Magnesia Litera, zaujmou chytlavými tématy a čtivostí.

Magie Bílých Karpat

Předmětem zkoumání jsou tentokrát generace mocných a uznávaných žen žijících v kopcích Bílých Karpat. Na rozdíl od běžně se vyskytujících porodních bab, kořenářek a vesnických felčarek vládnou starodávnými přírodními silami, magickými i jasnozřivými schopnostmi a nevídanými léčivými praktikami. V kraji se jim říká "bohyně" a umění "bohovat" se dědí z matek na dcery už celá staletí. Na konci řetězce stojí hlavní postava, racionální Dora Idesová. "Jeden by řekl, že je poslední žijící bohyní přímé linie. Ale není. V ní, v Doře, totiž nedřímá nic z toho, čím se proslavily ženy jejich rodu..."

Kde je tedy její místo? Přes všechna příkoří, která jí život přichystal, skládá ze vzpomínek a střípků historie obraz vlastního života. Za své poslání si vytyčí najít a zdokumentovat osudy všech žen z rodu a uchovat jejich dědictví. A tak Dora místo hledání léčivých kořenů pátrá po kořenech historických.