Mehldau hraje na nové desce vyšší princip

Byl by z něj zvláštní bůh. Nemluvný samotář se slabostí pro německý romantismus a s výhružným dračím tetováním na paži, nad pianem shrbený, jako když starý muž hledá brýle.

V devadesátých letech po koncertech šňupal bílý "šmak", po léčbě začal psát filozofické eseje a záhy byl pasován na posledního stylotvorného hráče v jazzu. V uplynulé dekádě americký pianista Brad Mehldau předčasně zešedivěl, zvážněl a začal hrát golf.

Ve svém díle ale "udělal hokej" několika nadžánrovými duety a na zčásti symfonické desce Highway Rider naposledy stvořil vypravěčské alter ego poutníka, který po halasovsku hledá, kam se i poslepu vrátit. Po šesti letech "to" Mehldau nalezl a na desce Ode se znovu hlásí ke svému nejsilnějšímu formátu - jazzovému triu.

Jedenáct autorských instrumentálek, které pianista věnoval své rodině, svým vzorům i postavě z filmu Easy Rider, nese silné motivy. Nejprve je Mehldau vyloží, po kusech rozebere, každý barvitě přemíchá v improvizacích (bachovským kontrapunktem, reharmonizací nebo antofonií protihlasů v levačce) a nakonec je v královských postupkách vynáší v mohutně gradujícím celku.