Živě z Cannes: Chaplin na bytovce, obležený chlebíček Hitchcock a házení koulemi

Říct, že je Cannes filmový festival, je tak trochu lež. Cannes není úplně festival, ale Cannes určitě je film. Ve všech podobách, tvarech a mutacích. Těch kulturně a společensky oslavovaných souvisejících s uměleckou stránkou sedmého umění a mytologií kolem něj.

A pak těch méně zářných a materialisticky přízemních – jako je pojmenování polévky „Renoir“, nejspíš proto, že její chuť je esencí hravé poetiky, stejně jako tvorba „použitého“ francouzského filmaře. Jak by asi chutnal sendvič Hitchcock?

Volba výtahu

V Cannes je film na každém kroku, mimo centrum dění v Palais du Cinema a někdy na těch nejbizarnějších místech. Autorka si může ráno vybrat, jestli sjede do nového dne žánrovým výtahem „dobrodružství“ nebo „komedie“. Denně se tak musí vypořádat s výzvou, zda raději nepočkat na „komedii“, protože toho „dobrodružství“ už bylo tak akorát. Nebo naopak.

Hosté odnaproti mají k dispozici zaviděníhodnější dvojici výtahů krimi a western. I bagetu nebo noviny si je možné zajít koupit po červeném koberci se zlatou palmovou ratolestí. Kdyby Federico Fellini blahé paměti dostával padesát centů za každou reprodukci plakátu ke svému filmu Sladký život, kterých visí v hotelových pokojích po celém městě nesčetné kopie, mohl by si s přehledem koupit jednu z jachet kotvících na modrém horizontu.

U mě navíc ze stěn laškovně, prázdninově a patriotsky zhlíží pan Hulot na dovolené a Slečinky z Rochefortu. Nejen plakáty, ale i fotografie slavných tváří jsou roztroušené rutinně všude.