Marie Michlová

Smrt múz

2012, Torst

„...křísí celé půlstoletí, zaznamenává pomíjivou dobu a zajímavé rysy těch, které budou příští generace znát jen skrze jejich díla.“

Walter Scott v dopise J. G. Lockhartovi, 19. července 1819

Byť jsem o tom dosti dlouho uvažoval, právě jsem se nadobro rozhodl, že nikdy nebudu psát své paměti. A důvod? Můj život byl nudný. Tím bych vás chtěl odradit od poslouchání mého vyprávění, neboť se obávám, že máte očekávání, která, pakliže zůstanu pravdomluvný, nebudu moci naplnit.

Jsem už dost starý a jako většina starých lidí rád vzpomínám na některé okamžiky, které dávno odnesl čas. V takových chvílích si představuji, jak píši své paměti. Jednou jsem se odhodlal k tomu, že jsem napsal:

„Můj dědeček byl jediným, kdo věřil, že se stanu slavným spisovatelem. Doufal, že ovládnu umění hry na klavír, naučím se mnohé cizí jazyky, začnu více žít společenským životem... Abych to shrnul, kladl na mě přehnané nároky. Měl jsem šest sourozenců, kteří oplývali těmi vlastnostmi, které ve mně dědeček marně hledal. Nikdy jsem nepochopil, proč vložil své naděje zrovna do mne a proč žil představou, že se stanu ztělesněním jeho vlastních snů.“

Špatný začátek, viďte? Proto jsem dál nepokračoval. Já bych asi na papíře neuměl popsat nic z toho, co se skutečně stalo, protože jsem celý život psal jen o tom, co se odehrálo v mé hlavě.

Spisovatelské začátky bývají neobyčejně těžké. Krčil jsem se u stolu, olizoval brk a prstem rozmazával kaňku po přeškrtaných řádcích své špatné poezie. Obtiskoval jsem špinavý ukazováček na otevřené stránky Miltona, zatímco dědeček pochodoval sem tam, díval se k zemi a mlčel, aby mě nerušil při tvorbě. Jenže já netvořil, místo toho jsem v duchu prosil vítr, aby smetl ze stránek knih písmenka a odnesl je pryč.

Kdybych tyto smyšlenky uměl zveršovat, byl by snad dědeček spokojený, ale já veršovat neuměl a dědeček spokojený nebyl – tak bych definoval svůj prvotní problém.

„Dennodenně ti obětuji čtyři hodiny, abychom spolu četli poezii a aby ses ji konečně naučil psát,“ říkával dědeček. „Mám dost trpělivosti a ty máš dost talentu! Kdyby ses alespoň trochu snažil, už dávno bys byl slavným básníkem! Kdybys jen chtěl!“

Jediné, co jsem opravdu chtěl, bylo, aby dědečkovi konečně došla trpělivost nebo aby pohlížel na můj skromný talent střízlivěji.

„Je mi teprve patnáct,“ namítal jsem. „Máma tvrdí, že není normální, aby byl patnáctiletý chlapec slavným básníkem.“ 

„Tvoje přitroublá matka tomu ani zbla nerozumí!“ rozčiloval se. „Šest let se tě marně snažím přesvědčit, že ses narodil jako básník. Šest let se tě snažím donutit psát! Takový Pope byl zkušeným básníkem už ve dvanácti letech, Cowley dokonce v deseti a ty jsi v patnácti jen... Ach!“

Opřel jsem se bradou o ruce překřížené na desce stolu. Nespouštěl jsem z dědečka oči. Připadal mi tak chytrý, tak vzdělaný, tak správný. Nehledě na to, že mu bylo přes sedmdesát, zachoval si mnohé ze svého půvabu, jímž oplýval v mládí: byl vysoký a štíhlý, měl pravidelné rysy obličeje a pronikavé oči. Vybavuji si ho oděného do fialkových krátkých kalhot, bílých punčoch, azurového kabátce a vyšívané vestičky.

Na nohou měl obuté střevíce, jejichž barva připomínala bílé zlato, zdobené velkými bleděmodrými mašlemi. Tyto střevíce jsem později zdědil. Kdykoliv ještě budu mluvit o dědečkových střevících, mějte na paměti, že to byly právě tyto střevíce. Jen se nesmějte, mí drazí čtenáři, že je takové oblečení k vidění leda na karnevalu nebo v muzeu, a nemyslete si, že v době, o níž vám vyprávím, se to ještě běžně nosívalo. Dědeček však ctil módu svého mládí a moderním trendům nepřizpůsobil ani svůj účes. Jeho vlasy byly dlouhé, po stranách nakadeřené a vzadu svázané černou hedvábnou stuhou.

„Necenil jsem si svých schopností, ale tobě to nedovolím, Johne!“ vyhrožoval mi. „Nechci, abys později...“

Přerušil ho příchod služebné. Byla to drobná dívka s hezkým, leč nevýrazným obličejem. Nepamatuji si již ani její jméno a není to důležité. Sebrala ze stolu šálky po dopitém čaji a postavila je na podnos, aby nádobí vrátila zpět do kuchyně. Podívala se po mně, dědečkovi, rozházených knihách a papírech všude kolem nás. Usmála se shovívavě, jako když rodiče laskavě přehlížejí drobná alotria svých ratolestí. Dědeček ji vzal kolem pasu a řekl: „Jen se na něj podívej! Co z něj bude?“