Antonio Forcellino

Michelangelo

2012, Vyšehrad, přeložila Karla Korteová

Do rozbřesku zbývaly ještě předlouhé čtyři hodiny. Domek stál na skalnatém pahorku a bylo z něho vidět lesy, sužované zimním mrazem. Na severní straně, kde zdi kopírovaly okraj svahu, nebylo ani jedno okno, aby dovnitř nepronikal studený vítr. Zato ve zdi obrácené směrem ke středu městečka byla v prvním patře okna tři a za nimi tři místnůstky, kde teď pobíhaly služky a kam se utekl pan Ludovico, jehož se postupně zmocňovala čím dál větší úzkost.

Ani mohutné zdi, zbudované z šedé jílovité horniny vydrolené z horského úbočí, nedokázaly ztlumit křik jeho manželky, která se mu právě chystala porodit druhého syna. V Ludovikovi, který tato muka už jednou zažil, budila obavy nejen skutečnost, že tu jsou odříznuti od světa a že jim sem nahoru nemá kdo přijít na pomoc. Myslel teď hlavně na to, jak jeho žena před šesti měsíci, když se do tohoto Bohem zapomenutého kraje stěhovali, spadla z koně.

Přestože tehdy byla ve třetím měsíci těhotenství, přestože cesta byla únavná a dalo se čekat, že v místě, kam nejspíš žádný lékař nikdy nevkročil, bude porod riskantní, musel Ludovico, pokud se chtěl zachránit před bídou, starostenský úřad v nejbezvýznamnější florentské obci chtě nechtě přijmout.

Plat byl směšně nízký, za půl roku práce pouhých pět set lir, od kterých bylo ještě zapotřebí odečíst mzdu pro dva notáře, tři sloužící a jednoho člověka, který se měl starat o koně. Ale co se dalo dělat? V žádné z bohatých obcí, kde plat činil až tři tisíce lir, by mu starostování jistě nikdo nenabídl. Ludovico už klesl na samé dno společenského žebříčku – zchudl natolik, že to začínalo ohrožovat důstojnost jeho rodiny, a jak tak pozvolna splýval se sociálně bezvýznamnou masou řemeslníků, nádeníků a umělců, neměl daleko k tomu, aby nakonec přišel o občanské výsady.

Dávno minuly časy, kdy se přede dvěma staletími mohla jeho rodina mezi florentskými patriciji honosit významným postavením a kdy se stal Simone di Buonarrota, jeden z Ludovikových předků, členem Rady moudrých.

Dávno minuly i časy, kdy jeho dědeček, obchodník s vlnou a směnárník, věnoval na obecní účely velkou sumu peněz a byl zvolen do nejvyšších veřejných funkcí. Bohužel zemřel roku 1405 ve věku pouhých padesáti let a šťastnou hvězdu rodu Buonarrotiů si vzal s sebou do hrobu. Potom už to nestálo za nic: od dob Ludovikova otce Leonarda začali Buonarrotiové upadat.