Vrací se Bruce Springsteen, který je s Amerikou na nože

Za jiných okolností by stačilo říct, že po dlouhých čtrnácti letech se dnes do Prahy vrací Bruce Springsteen. Bez okolků a napřímo, jak to ostatně tenhle prostořeký, nedostudovaný Honza z obyčejné chudé rodiny dělává odnepaměti.

Jenže ze všech koutů starého kontinentu už několik týdnů přicházejí zprávy o tom, že fenomén zvaný Boss je momentálně v absolutní formě a plní všechny sny.

V Madridu hrál bez přestání rekordní tři a tři čtvrtě hodiny, v Curychu skákal z piana, výhradně pro Němce se naučil starou folkařinu When I Leave Berlin a naposledy Paříž v něm probudila starého romantika, který na pódiu vyzval k tanci vlastní dceru. Nachlup přesně jako v klipu k písničce Dancing in the Dark, kterou před dvaceti lety načal kariéru budoucí fešandy amerických sitcomů, tehdy ještě nakrátko ostříhané Courtney Cox.

Pro každou Mindu

Za tu dobu Springsteenovy koncerty přerostly do takřka duchovních rozměrů. Když v sedmdesátých letech začínal vystupovat po barech, před první písničkou musel obcházet stoly a jako pouliční cirkusák do klobouku sbírat každý dolar. Jakž takž ještě překousl, když ho nahrávací společnost Columbia propagovala pod nálepkou "nový Dylan", ale následné plakáty, na nichž měl připomínat jakéhosi rockového Ježíše, už v Londýně naštvaně strhával z ploch.

Protože byť vychovaný katolík, který s přesností a vzezřením pistolníka dodnes tasí biblické obrazivo, je Springsteen v hloubi duše rocker jako hrom a zpívá tak, aby mu rozuměla každá Minda i z toho nejzazšího zapadákova.

Však dodnes zůstává stát rozum nad tím, jak si autoři předvolebních projevů Ronalda Reagana mohli Léta Páně 1984 myslet, že písnička Born in the USA oslavuje Ameriku. Když ve skutečnosti vyprávěla o zoufalém veteránovi z války ve Vietnamu, který za těžké recese nemůže najít práci, nemá žádnou budoucnost, a hlavně – je všem dočista ukradený.