Profil: Red Hot Chili Peppers ještě nemusejí být za zenitem

Panuje jistá skepse, že kluci, kteří už si nepíchají ani nic nehulí, po čtyřicítce založili rodiny a navíc přišli o kytaristu, jedou do Evropy tak akorát „rejžovat“.

Ale před dnešním koncertem Red Hot Chili Peppers v pražském Edenu by se nemělo zapomínat, že lidově řečené Papričky už byly přes palubu hozené nesčetněkrát, a přesto nejdou ke dnu. Vůbec poprvé to bylo koncem osmdesátých let, kdy se tihle obdivovatelé černého funky a drzí punkoví výrostci začali sotva tvarovat.

Málem skončili, sotva začali

Byli jako pokrevní bratři; když basový fanatik Flea zrovna nepleskal do strun, kupovali si se zpěvákem Anthonym Kiedisem stejné kožené bundy, vyráběli si na hlavách číra, odebírali od stejných dealerů. A divočili. Majitel klubu odmítl zaplatit víc než čtyřicet dolarů, a tak mu Kiedis spláchl hlavu v míse. Nebo Flea na koncertě shodil gatě a druhý den v novinách vyšel článek s titulkem: „Udělat to můj syn, byl bych ho zastřelil!“

Hráli funk, i když pěkně natvrdo, Kiedis po bělošsku rapoval o vrtulnících na losangeleském nebi a na desce Freaky Styley (1985) nechal převlekového šarlatána černé hudby George Clintona, aby to vše opepřil sboristy a dechovou sekcí v duchu své kapely Parliament-Funkadelic.