Rozhovor: Deset let s Dorotou Barovou

V nepřehlédnutelnou postavu už nejen alternativní scény se za poslední dekádu vypracovala zpívající cellistka Dorota Barová. Původem severomoravská dívka s polskými kořeny, které jsou v její hudbě dodnes patrné, zaujala poprvé v Brně coby polovička dua Tara Fuki (s cellistkou Andreou Konstankiewicz).

Posléze se ale Barová přesunula do Prahy, stal se z ní šestý člen přední české jazzové kapely Vertigo a záhy nato přišlo angažmá v dalších kapelách. Například v duu Kuzmich Orchestra kytarista Josefa Ostřanského či působení v kapelách Tellemark a Baterky.

Dnes v pražské Arše a zítra v brněnské Flédě proběhne velká oslava “deseti let s Barovou”, kterou u příležitosti vydání profilového alba uspořádalo vydavatelství Indies. "Ta deska je jako deník mých posledních deseti let," říká Barová.

HN: Vertigo je kapela, která před vaším nástupem semlela i Lenku Dusilovou. Jak jste to vydržela?

Pro mě to byl také šok. Přišla jsem z alternativní scény a s jazzem jsem se setkala nanejvýš párkrát v životě. Byla jsem zvyklá na jiný druh hudby i jinou práci. Takže několik prvních nocí jsem doslova prořvala do polštáře, že tohle nezvládnu.

HN: Hodně vám zatápěl tehdejší kapelník, pianista Vojtěch Procházka?

Odmítal třeba pochopit, že když mi v notách přinese dvě řádky zápisu pro zpěv a cello, že to napoprvé nezahraju. Takže jsem kluky zpočátku věčně posílala na cigáro. Vojtu jsem kvůli takovýmhle drobnostem zároveň milovala a nenáviděla. Hlavně v začátcích, kdy se mi třeba zdálo, že se koncert vydařil a jak si konečně začínáme rozumět. A pak přišel Vojta a prohlásil: “Bylo to hezké, ale už dvakrát jsi hrála totéž. Už to nehraj!”