Zuzana Brabcová

Stropy

2012, Druhé město

…nad prázdnem strop a v hrudi kra ledu

hranou o hranu skřípe.

                                   Ivan Diviš

 Teď už to víš: některé skutečnosti roky a roky povlávají městem, zmítajíce se sem a tam, jiné však prudce a okamžitě přilnou k omítce, kůře stromu či kůži cizího člověka ve zcela určitém bodu. Dnes už to víš, ale tenkrát sis myslela, že všechny nenávratně ztuhnou a zmizí v hlubině nad stropem, kde zeje rozklenutý vesmír.

 Skřet tě však důvěrně, vždyť to tys vězela v bubnu, do kterého bušil, obejme kolem ramen. Kdyby alespoň uměl vyslovovat „z“! „Ne-ze-je, ne-ze-je, tam-vůbec-nic-ne-ze-je!“

 A protože máš hlad jako zvíře, které se týdny a měsíce krčilo v sežehnutých prohlubních ostrova, nemohouc pochopit jeho idealizovaný obrys, ještě ráda vezmeš zavděk ztvrdlou patkou toho, co jsi prožila, prošlou scénou a holou kostí obrazu.

 *