Ondřej Štindl

Mondschein

2012, Argo

ČÁST 1

ERIK

Křik racka přiměl Erika Vilkse zvednout oči. Z velkého monitoru nad ulicí svítil obraz ústí řeky v západu slunce. Nebe i voda byly zalité hřejivými a zvoucími odstíny žluté a rudé. Vysoko nad hladinou ptáci, jejich hlasy podbarvovala posmutnělá hudba. Obrazu konečnosti, klidné a definitivní. Z reproduktorů se ozval sonorní hlas: „Co si přejete?“

Erik ten výjev znal. Vídal ho v Dormě často, na pouličních obrazovkách,televizích v barech a v příbytcích svých krátkodobých známostí. Svá přání si ale nechával pro sebe. Vlídný pán, který na něj ze záznamu promlouval, by je určitě neschvaloval.

Vyrušil ho třesk rozbitého skla. Ulicí kolem něj se řítil sportovní vůz a někdo z bujarého osazenstva vyhodil ven láhev, řevem silného motoru na okamžik pronikl dívčí smích. Červená koncová světla sebou smýkla za roh, ulice zase ztichla. Erik zvolna vyrazil,měl ještě čas. Koutkem oka zachytil svůj odraz ve výkladní skříni:muž kolem třicítky s tmavými vlasy padajícími do čela, mezi nimi výrazný bílý pramen. Podobnou zvláštnost u nikoho jiného v Dormě nezaznamenal.

Šel mezi domy, které spolu nerozmlouvaly. Nijak spolu vlastně nesouvisely, i když stály vedle sebe. Tohle vysněné město bylo dílem lidí, kteří snili každý sám a pro sebe. Původní Dorma se střetávala s projevy chudé fantazie těch, kdo do ní přišli později. V namodralém světle reflektorů se nad městem tyčil Bojovník, hrozivá socha muže na koni. Svým jedním okem zkoumal všechno pod sebou, připravený rozdrtit to palcátem. Splýval s osedlaným zvířetem, oba napjatí, společně elektrizovaní, od prázdného očního důlku skrytého pod páskou po naběhlé žíly na varlatech koně. Sáhnout si na ně prý přinášelo štěstí těm, kdo plánovali bujnější večer. Erik měl ale jiné záměry.