Glosa: Co plyne z protirasistických lekcí filmů Lincoln a Django?

Proč se filmaři v Hollywoodu neustále vracejí k tématu otroctví, je zřejmé: je to slabé místo dějin "velkého bílého muže", který najednou není tak velký, jak se nám zdá.

Rasové předsudky přežívající po otroctví jsou také slepou skvrnou dnešní demokracie, která se nikdy nestane skutečnou demokracií, dokud nebude naplněn axiom rovnosti všech, obsažený v úvodních pasážích americké ústavy ("všichni lidé se rodí svobodní a rovní..."), jež se stala kulturním vzorem pro všechny ústavy světa a základem mezinárodní dohody o lidských právech.

Jenže k demokracii se pouze nekonečně přibližujeme, a tak se kritickému filmaři vždycky hodí připomenout, kde nás nejvíce bolí pata, a šít do toho a šít a šít a šít.

V kinech momentálně kolují dva filmy, jejichž hlavním tématem je otroctví, respektive boj proti němu. Spielbergův Lincoln a Tarantinův Nespoutaný Django. Zatímco Spielberg, klasik citlivého balancování na hraně sebedojímavého kýče a velkých citů, kriticky sleduje strategii drobných úplatků a lží, díky nimž americký prezident Abraham Lincoln prosadil třináctý dodatek ústavy o zrušení otroctví, Tarantino provádí antropologickou studii vzpoury a kořenů otroctví, které jako by sídlilo v DNA těch, kdož se (ne)dobrovolně podřizují (nejen Afroameričanů).