Národní divadlo udělalo z Orfea a Eurydiky nazvučený divadelní stroj

Nasadit do repertoáru Národního divadla Gluckovu operu Orfeus a Eurydika vypadá jako sázka na jistotu. Mnoha inscenacemi i nahrávkami prověřený kus, který se úspěšně hraje po celém světě.

Jenže Gluckovo dílo, jakkoliv známé a proslulé, není žádná barokní klasika, kterou si Praha ve Stavovském divadle tolik oblíbila třeba v Händelově Rinaldovi. Žádné koloraturní orgie, nekonečné citové přelivy – nic takového.

Christoph Willibald Gluck, mířící od baroka k opeře budoucnosti, koncentroval veškerou hudební energii do jediného hrdiny, do Orfea, který tak nejvíce připomíná zadumaného melancholika Aschenbacha z Brittenovy Smrti v Benátkách, z moderní opery, jež vznikne až dvě stě let po Gluckově odchodu z tohoto světa. Moderní psychologický ponor, netradiční struktura a stručné a koncentrované libreto zvyšují nároky nejen na pěvce, ale také na režiséra a inscenátorský tým.