Už počtvrté se v žebříčku nejhranějších písní v českých rádiích objevuje jméno devatenáctiletého Jakea Bugga. Zpěvák, jehož hit Lightning Bolt vloni vyhrával při olympijském tažení sprintera Usaina Bolta, se stal nejmladším Britem, který kdy debutoval na špici anglické hitparády.
Buggovi nelze upřít zajímavý hlas ani talent, je ovšem fakt, že na debutové desce zatím spíš nepokrytě kopíruje své generačně nepravděpodobné vzory Boba Dylana, Johna Lennona či Paula Simona. Je Bugg skutečně ze starých vajec, nebo se jen veze na popularitě současné retrovlny, jako třeba jeho slavní krajané Mumford & Sons?
"Nemyslím, že by se někdo dlouhodobě dovedl přetvařovat kvůli popularitě. Možná v popu. Ale my písničkáři děláme hudbu takovou, jací sami jsme," říká Bugg.
HN: Odkud se v britské muzice bere ten příklon k retru?
Těm, co zažili šedesátá léta, bude připadat, že už to tu všechno bylo. Ale spousta kluků a holek mého věku tuhle muziku objevuje až teď, protože tehdy nebyli na světě. Je přece přirozené, že když slyšíte dobrého Dylana nebo Donovana, něco to s vámi udělá. A třeba si to bude chtít zahrát. Tak se to přihodilo mně.
HN: Ale s takovými vzory jste asi ve škole vyčníval?
Neříkám, že všichni, kterým je patnáct, poslouchají Nicka Drakea. Spousta mých kamarádů byla spíš do pouliční muziky. To jsem bral, nikomu nic neupírám a bavím se s každým, ale nakonec si v životě vždy dělám svoje a nevadí mi, když jsem na něco sám. Třeba na hudbu. Prostě miluji staré blues nebo Johnnyho Cashe. A říkám si, proč by muzika nemohla být znovu takováhle?
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Všechny články v audioverzi + playlist
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
