Recenze: Claptonovi pár věcí nevyšlo, z jeho koncertu se ale šlo s očima navrch hlavy

Koncert Erika Claptona patří k těm světovým hudebním událostem, které nikdy nezklamou. Jeho alfou i omegou je poctivá hudba, kterou produkuje ve spolupráci s velkými individualitami.

To dokázal i ve středu 19. června v pražské O2 Areně. Nepotřeboval k tomu žádné ohňostroje, konfety, filmové dotáčky nebo mohutný světelný park. Oč byla scéna umírněnější, o to víc vynikly jak písně, tak muzikantské výkony. 

Na Claptona se chodí především jako na kytaristu. Možná ve své generaci jednoho z pěti nebo šesti nejlepších na světě. Kdo může jeho věhlasu konkurovat? Kdo dokáže stejně jako on přidat ke každé skladbě ideální barvu tónu? Kdo dokáže alespoň podobně vygradovat sólo? Kdo se umí ponořit do hudby tak, že řečí svého nástroje přenáší na posluchače ty nejhlubší emoce? Z těch, co ještě hrají, snad jedině Jeff Beck, Richie Blackmore, Carlos Santana a možná dva nebo tři další se stejnou lehkostí a elegancí. 

Je zvláštní, že Clapton začal zpívat až po odchodu z Cream v roce 1970 a ještě dlouhou dobu potom chápal svůj zpěv jako spíše nevítanou nutnost. Časem se totiž vypracoval k nezaměnitelnému pěveckému projevu, bez něhož si písně jako Layla nebo Wonderful Tonight nelze představit. Každá průměrná pop hvězda by ho svou technikou dokázala převálcovat, ale v jeho hlase je tak zvláštní šarm, prožitek a tak upřímná srdečnost, že ve svém oboru má i jako zpěvák výjimečnou pozici.