Kniha Sama mezi indiány přináší svědectví zajatkyně, která se vrátila do světa bílých

Legendární Geronimo jako nejautentičtější a nejtragičtější příběh indiánské historie? Zapoměňte. O toto místo si velmi hlasitě říká Helena Valerová. Její svědectví zaznamenal v knize Sama mezi indiány italský etnograf Ettore Biocca. Mohl by to být pěkný začátek dobrodružné knihy. Když Helenu unesli jako mladou dívku indiáni, psal se rok 1937. Barvotiskový příběh novodobé robinsonky se ale nekoná. Příběh Napaňumy, jak znělo Helenino indiánské jméno, je jedním z nejsyrovějších svědectví v dějinách antropologie.

Protože ženy byly mezi vzájemě znesvářenými kmeny Yanoámů velmi žádaným zbožím a důvodem častých loupežných výprav, byla Helena unesena několikrát. Žila postupně v řadě indiánských osad a mohla být opakovaně aktérkou rituálů, o nichž antropologové jen se zatajeným dechem slýchali. Pronikla do tajů sledování stop zvířat, osvojila si recepty na přípravu smrtících jedů i protijedů (tato dovednost se jí velmi hodila, když byla sama postřelena otráveným šípem), zažila nedobrovolný výlet proti proudu času.

Pralesní kmeny žily ještě v polovině dvacátého století bez jakéhokoli kontaktu s bílou civilizací, vrcholem jejich technických dovedností byla lukostřelba a stavba chýší. Součástí života v končinách, kam se bály vkročit i méně výbojné indiánské kmeny, bylo nejen bytostné sepětí s divočinou a vábivý svět magie, ale také pudové násilí, mužská (či snad lépe řečeno samčí) dominance a v tradičním bílém pojetí naprostá neúcta k individualitě.