V Haringových denících se zrodilo umění, kterému je rozumět jako dopravním značkám

Ať je člověk pár kroků od domu, nebo na cizím kontinentě, místní obrazová vodítka mu napovědí, která toaleta slouží dámám, za jakými dveřmi najde ošetřovnu a kde nebude vítaný, pokud má zrovna v ruce zapálenou cigaretu, kornout zmrzliny či střelnou zbraň.

Americký umělec Keith Haring usiloval na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let o to, aby jeho umění bylo stejně čitelné a přímočaré jako piktogramy.

V deníkových zápiscích, jež nyní vyšly v českém překladu, vytýká umělcům, že vytvářejí nesrozumitelná díla a tím lidem odpírají právo na to těšit se z umění. Teprve až se umění otevře divákům, mohou se otevřít i oni jemu, uvažuje Haring.

Svému deníku svěřoval úvahy o palčivých otázkách doby a rozvíjel v něm osobní filozofii tvorby. Aby se k ní mohl vracet ve chvílích, kdy ztrácel víru, že má jeho malování smysl.