Recenze: Glassův ansámbl dostal Ostravu do transu, hrál půlšesté hodiny

Philip Glass sklonil hlavu, podíval se na ruce a zjistil, že nejsou jeho. Že je po klaviatuře vede něco cizího.

V posledním dějství pátečního koncertu, který v ostravském Gongu trval s přestávkami pět a půl hodiny, jako by začal proces mechanizace: proměna členů Glassova ansámblu na stroje.

Ale ty nehybné lidské schránky, které před sebou bez sebemenšího očního kontaktu tlačí trojspřeží elektrických varhan, ženského hlasu a příčných fléten se saxofony, nejsou neobydlené. Jen poznamenané vrcholným soustředěním na proud Glassovy daleké a zdánlivě samovolné Hudby ve dvanácti částech.

Ta však pod svým chladným povrchem přenáší kolosální kvantum informací.