Cieslarova Colette chce být velkofilmem, chybí jí ale Lustigova intimita a hloubka

Má ještě po dokumentu Šoa Claudea Lanzmanna, Schindlerově seznamu Stevena Spielberga či Sophiině volbě Alana J. Pakuly smysl točit film o holokaustu?

Lanzmann ve svém devítihodinovém díle postaveném na výpovědích pamětníků přece ukázal všechny hrůzy a paradoxy pobytu v táborech smrti, včetně děsivé morální relativity, jež se tu šíří jako věčná připomínka "lidské situace", v níž nejsme s to oddělit Dobro od Zla.

Spielberg zase dokázal toto citlivé téma zpracovat v hraném filmu, pravda, na hranici kýče, ale se vší hloubkou, která by se tu dala očekávat. A Pakula dokonale vystihl nekonečné životní dojezdy vynucené morální volby, v níž se rozhoduje mezi různými stupni zla.

Film Colette režiséra Milana Cieslara vstoupil do tohoto hustě vyplněného pole (patří sem i Devátý den Volkera Schlöndorffa, v němž se tváří v tvář masovému zabíjení pochybuje o Bohu a církvi) se zbraní nejsilnější – s láskou. Pohádkové příběhy přece ukazují, že láska je nejsilnějším a vlastně jediným soupeřem Zla, a každá pohádka, říká se, roste ze skutečnosti.

Ostatně i předloha filmu Colette, stejnojmenná novela Arnošta Lustiga, je tak trochu pohádka o tom, jak se lidé po průchodu peklem koncentračního tábora usmířili se vším, co prožili, odpustili a ve společně sdíleném životě nesou dál hřivnu postiženého lidského rodu.