Mueckovy hyperrealistické sochy jsou jako živé. Připomínají pitevní krasavice

Od naší spolupracovnice z Paříže – Během toho sobotního odpoledne stojí u vchodu do pařížského muzea Fondation Cartier pour l'Art Contemporain fronta dlouhá třicet metrů. Ti, kdo se přes skleněnou zeď a zahradu snaží nahlédnout dovnitř, nevidí nic než nadměrnou gargantuovskou siluetu, jíž se u nohou míhají desítky drobných postav.

Klade-li si umění za cíl vytrhnout člověka z reality a oklamat mozek i oči, jimiž se po světě rozhlíží, pak tento cíl zcela splňují figurální díla sochaře Rona Muecka, rodilého Australana působícího v Londýně. Už vstupní sál na jeho výstavě v Paříži nechává v divákovi pocit čehosi velkého, otřesného a takřka neskutečného. Na podlaze se před slunečním svitem ve skrytu obrovského deštníku „ukrývá“ pár nadživotních pětimetrových důchodců: zestárlý Gulliver s manželkou na dovolené a kolem nich se návštěvníci titěrní jako liliputi srocují a tváří jako lidé, jimž právě běhá mráz po zádech. Někdo si na soše všímá gigantické, hyperrealisticky popraskané paty, jiný zkoumá bílý a růžový přeliv nehtu nebo zešedivělé chlupy v obrovitánském uchu. Kdosi hlesne: „Neskutečné!“ A jiný: „Dokonalé!“