Energetické zdroje jsou náboženství, které nás žene do války, říká režisér Bambušek

Obrovské těžařské věže, připomínající vesmírné obludy, hroutící se sudy od nafty, střelba, sugestivní industriální hudba - ropné šílenství, v němž se topí lidé. Pardubické Automatické mlýny Josefa Gočára se ještě dvakrát, 10. a 12. října, promění v divadelní scénu ("site-specific theatre"), na níž režisér Miroslav Bambušek předvádí poslední díl své tetralogie Cesty energií.

"Po Uhlí, Vodě a Uranu jsme se dostali k Ropě, k tomu, čeho si dnes nejvíce ceníme a co je snad úplně ve všem, od parfému po sedačku v obýváku, takže se o to umíme pěkně poprat," říká režisér.

"Štve mě, že nedokážeme vracet zemi, co z ní bereme, a tak jsem se po dlouhé geologii českých dějin, kdy jsem zkoumal komunisty, Horákovou, Mašíny nebo vztah k sudetským Němcům, zavrtal ještě hlouběji do země."