Heřmanova Zimní cesta by se neměla špinit slovy, její hudba prostupuje až na dřeň

Existují chvíle, kdy by se asi nemělo vůbec mluvit, kdy by se nemělo psát - protože to, co se odehrálo, nelze špinit a zatěžovat slovy. Ani pojem "událost", kterým se obvykle snažíme zachytit mimořádnost, výjimečnost a jedinečnost zážitku či dění, tentokrát není s to vyjádřit, co se stalo a co kdesi přetrvává, co zůstává v těch, kteří byli, měli to štěstí být při tom.

Schubertův soubor písní Zimní cesta (Winterreise) ve scénickém provedení režiséra Jiřího Heřmana vystupuje z běžného divadelního inscenování, což není dáno jenom prostorem slavného filmového ateliéru na Barrandově zvaného Dřevák. Není to obyčejné hudební divadlo, jak by se mohlo zdát, jakmile se pokoušíme o žánrové zařazování.

Nikoli: žádné obyčejné převedení písní do divadelní podoby. Jde o naprosto svébytný tvar, v němž se písně zhmotňují v prostoru díky originální síti aluzí, které jsou někdy možná až příliš prvoplánové, ale v celkové čistotě tvaru a obsahu se zdá být dokonalé i to, co by jindy bylo označeno za kýč.