Antoine Bello

Falzifikátoři

2013, Kniha Zlín, přeložil Alan Beguivin

„Blahopřeju, chlapče,“ řekl Gunnar Eriksson, když jsem podepsal pracovní smlouvu. „Teď jste jedním z nás.“

Schoval jsem svůj výtisk smlouvy do kabely a opět se zaradoval, jakým směrem se poslední dobou ubíral můj osud. Před dvěma týdny jsem málem přijal nabídku, abych se stal zástupcem ředitele exportu konzervárny ve městě Siglufjördhur (1 815 obyvatel, medvědy nepočítaje). Personalista vychvaloval dynamičnost odvětví a možnosti jeho rozvoje. Mizerná mzda mě neměla děsit, protože příležitosti utrácet stejně nebyly.

Jak moje máma, tak zaměstnankyně zprostředkovatelny práce při Reykjavické univerzitě, již jsem absolvoval, na mě tlačily, abych tuto nabídku, jakou prý už možná dlouho nedostanu, přijal. Je třeba říct, že to září roku 1991 nebyl pracovní trh pro třiadvacetiletého absolventa geografie zrovna zlatým dolem. První válka v Zálivu uvrhla světové hospodářství do recese a firmy tehdy přijímaly raději odborníky na restrukturalizace než geology či kartografy.

Na štěstí to ráno, do kdy jsem se měl rozhodnout, jsem narazil na inzerát, který jako by napsali pro mě. „Centrum environmentálních studií hledá projektového manažera. Požadujeme vysokoškolské vzdělání v oboru geografie, ekonomie nebo biologie. Praxe výhodou. Místo pracoviště Reykjavík. Cestování, zajímavé platové ohodnocení. V případě zájmu zašlete CV a motivační dopis Gunnaru Erikssonovi, provoznímu řediteli kanceláře Baldur, Furuset & Thorberg.“