Mistr popkulturních koktejlů Murakami v závěru příběhu 1Q84 místy bloudí

Když píšu, sestupuji na temné místo svého nevědomí, shrnuje Haruki Murakami vlastní autorskou metodu. Pokud bychom se přidrželi jeho slov, dostaneme odpověď i na to, proč jsou jeho sofistikované příběhy tak přitažlivé a globálně srozumitelné: i v nich nacházíme něco hlubinného, něco, co východní kultura sdílí s tou západní, a Murakami tyto spodní proudy dokáže pozorným, až zjemnělým vyprávěním rozeznít.

Beze zbytku to platí i o nedávno vydaném závěrečném díle autorovy úspěšné trilogie 1Q84. Znovu se zde opakuje onen jednoduchý koncept s nádechem magického zaříkávadla, který Murakami ve svých knihách uplatňuje už přes třicet let - proč taky měnit něco, co tak spolehlivě funguje.

Přesto je třetí díl 1Q84 důkazem, že na zdánlivě nestárnoucího popového spisovatele dopadají stíny literárního podzimu. A nabízí se otázka, jestli tentokrát při sestupu na dno svého nevědomí neklesl až příliš hluboko.