Dědictví, ke kterému se Polívka neměl vracet. Pouhá nostalgie k dobrému filmu nestačí

Dědictví aneb Kurva se neříká Boleslava Polívky a Roberta Sedláčka (pořadí hraje roli) patří k projektům, jež znějí potenciálně zajímavě na papíře. Kdysi výjimečný klaun spojil síly s jedním z nejvýraznějších režisérů současnosti a z odrazového můstku v podobě divácky oblíbeného Dědictví aneb Kurvahošigutntag se pokusí o resuscitaci společenskokritické komedie, jež bude jiskřit podobně jako film Věry Chytilové.

V poměru očekávání vs. bolestivé rozpaky spojené s výsledkem patří Dědictví, jež ve čtvrtek vstoupilo do kin, k rekordmanům polistopadové kinematografie. Namísto klauniády s nadhledem vyšla tvůrcům lítostivá variace na Kameňák.

Nostalgický pragmatismus

Příběh Bohumila Stejskala je notoricky známý. Burana obdařeného selským rozumem, který jako dobou a nečekaným dědictvím zblblý Don Quijote zápolil s proměnami porevoluční společnosti a divokým kapitalismem, zastihuje nové Dědictví o dvacet let později. Peníze nepromarnil a jako movitý podnikatel pohřbívá Vlastičku.

Po její smrti začne pít a blbnout. Což obnáší flirt s koupí zámku, flirt s "hérečkou", pobyt v blázinci či sex s Irénkou, když potřebuje vybít efekt viagry.

Nostalgie je silný motiv lidského jednání, na němž je možné prodávat tenisky, auta i filmy. Kurva se neříká s nostalgií stojí a padá. Tou diváckou, jež za dvacet let od jeho premiéry posunula film Chytilové mezi oblíbené komedie a rozvířila poprašek reputace i nad pokračováním. I tou režiséra, přiznaného fanouška Dědictví i obdivovatele Polívkova klaunství.

Nostalgický je možná i Polívka, i když u něj nejspíš vítězí pragmatismus. Komik vzpomíná na Manéž a lepší časy a Sedláček nemá sílu mu říct, že jeho gagy nefungují. Nejspíš to ani neměl v popisu práce.