Věra Chytilová, umělkyně, která vyvolávala rozčilení a odpor. Nikdy ale nenávist

Novinový nekrolog by měl být střízlivý a věcný. Měl by se vyvarovat patetických citů, slz a vůbec jakékoliv přepjaté emocionality. Sluší se vzdávat hold, vystihnout kritická místa a zásluhy zesnulého, popsat, čím, kým byl. Po profesionálovi se žádá odstup a rozvaha. Ale kdo by chtěl, kdo dokáže být profesionálem ve chvíli, kdy musí napsat – „Zemřela Věra Chytilová...“

Existují umělci, kteří v nás nechávají stopy vnější. Umíme je citovat, odkazovat na jejich dílo, rozebírat ho, kouskovat na součástky a pak je zase přechytrale skládat. Jsou jako krabice, které přestavujeme, které otíráme a přerovnáváme. Věra Chytilová se svým dílem zapisovala jinak, vpisovala se přímo do těla, nejen do mozkové kůry, kde obvykle hledáme centrum rozumu, nýbrž do celého těla, v němž se k rozumu hlásí jeho souputník i nepřítel, milenec i nenávistník cit. Na filmy Věry Chytilové se nedá nikdy dívat jen očima, protože často překotné a neurotické obrazy lije na diváka tak intenzivně, že do něho vtékají všemi póry. Málokdy se o nějakém filmu dá říci, že se topíte v obrazech.

O filmech Věry Chytilové – Sedmikrásky, Ovoce stromů rajských jíme, Panelstory, Kalamita, Faunovo velmi pozdní odpoledne, Vlčí bouda, Kopytem sem, kopytem tam, Dědictví aneb Kurvahošigutentag... – se to dá říci prakticky vždy. Ale jaké je to topení...