Philip Roth 

Elév 

2014, Mladá fronta, přeložila Olga Špilarová

Bylo to na sklonku prosincového odpoledne před více než dvaceti lety – bylo mi třiadvacet, psal jsem a publikoval první povídky a jako mnohý bildungsrománový hrdina přede mnou spřádal v duchu svůj vlastní obsáhlý Bildungsroman –, když jsem dorazil k úkrytu velikána, jemuž jsem zamýšlel vzdát hold.

Dřevěná farma s šindeli stála na konci nevyasfaltované cesty tři sta padesát metrů vysoko v Berkshirské vrchovině, nicméně postava, která vyšla z pracovny a obřadně mě vítala, byla oděna v gabardénový oblek; strohá stříbrná spona přidržovala modrou vázanku k bílé košili a nablýskané černé pastorské střevíce ve mně na okamžik vyvolaly myšlenku, že spíše než z oltáře umění sestupují z bedýnky čističe bot.

Než jsem se stačil vzchopit a povšimnout si velitelské brady a královské, až úzkostně jemné péče, se kterou usedal, než jsem si vlastně uvědomil cokoli – kromě skutečnosti, že ze svého neliterárního prostředí jsem zázrakem dospěl až sem –, převážil pocit, že nejoriginálnější vypravěč v kraji od dob Melvilla a Hawthorna E. I. Lonoff připomíná inspektora místní školy. 

Ne že bych po newyorských pomluvách měl očekávat něco vznešenějšího. Když jsem krátce předtím, na své první nakladatelské party na Manhattanu vyslovil v kruhu moudrých jeho jméno (dorazil jsem, vzrušený jako budoucí filmová hvězda, zavěšen do jednoho staršího redaktora), přítomní estéti se s Lonoffem okamžitě vypořádali, jako by bylo komické, že Žid z jeho generace, sám imigrantské dítě, se ožení s dědičkou staré novoanglické rodiny a odstěhuje se „na venkov“ – to jest do gójské divočiny plné ptáků a stromů, kde Amerika začínala a dávno již skončila.

Protože ale každá osobnost, kterou jsem během večera zmínil, se zdála zasvěcencům tak či onak zábavná, bral jsem jejich satirický úsměv nad slavným venkovským poustevníkem s výhradou.

Ostatně po tom, co jsem na večírku viděl a slyšel, mi mohlo být jasné, že ukrýt se v kopcích tři sta padesát metrů vysoko mezi ptáky a stromy nemusí být pro spisovatele, ať už Žida nebo ne, tak špatný nápad.

Prostorná světnice, do které mě uvedl, byla střídmá, vkusná, útulná: velký kulatý, ručně tkaný koberec, pár lenošek s potahy, ošoupaná pohovka, dlouhé řady knih, piano, gramofon, dubový čítárenský stůl, pokrytý štůsky žurnálů a časopisů.

Bleděžluté stěny nad bílým táflováním byly prázdné, až na půltucet amatérských akvarelů se starou farmou v různých ročních obdobích. Za podokenními sedátky, vystlanými poduškami, a pevně staženými závěsy z přírodní bavlny se rýsovaly holé větve vysokých tmavých javorů a pole navátého sněhu. Čistota. Klid. Jednoduchost. Odloučení.

Veškerá lidská koncentrace, květnatost a původnost vyhrazeny onomu krušnému, vypjatému, vše přesahujícímu povolání. Rozhlédl jsem se po místnosti a pomyslel si: Takhle budu žít. 

Poté, co mě odvedl k jedné z dvojice lenošek vedle krbu, Lonoff odšoupl zástěnu a nahlédl do komína, ujišťuje se, že záklopka je otevřená. Dlouhou zápalkou podpálil třísky, zjevně nachystané v očekávání naší schůzky. Pak vrátil zástěnu na místo, tak přesně, jako by měla zapadnout do drážky v ohništi.

Teprve když viděl, že dříví vzplálo – spokojen, že úspěšně zažehl oheň, aniž ohrozil dvě stě let staré stavení nebo jeho obyvatele –, byl hotov se ke mně připojit. Rukama, které hbitostí a obezřelostí pohybů působily téměř žensky, si potáhl puky jedné, pak druhé nohavice a usedl. Na tak velkého, mohutného muže se pohyboval s pozoruhodnou lehkostí.

„Jak byste chtěl, abych vám říkal?“ zeptal se Emanuel Isidore Lonoff. „Nathan, Nate či Nat? Nebo byste dal přednost jinému oslovení?“ Jemu říkají přátelé a známí Manny, sděloval mi, a já bych měl učinit totéž. „Usnadní nám to hovor.“ 
O čemž jsem pochyboval, ale usmál jsem se na znamení, že jej poslechnu, ať z toho budu sebezmatenější. Do dalších rozpaků mě mistr uvedl, když žádal, abych mu vyprávěl o svém životě.

Je zbytečné zdůrazňovat, že v roce 1956 se toho o mém životě nedalo příliš říct – rozhodně ne nic, co by dle mého názoru člověka tak vědoucího mohlo zajímat.

Vyrůstal jsem obklopen péčí rodičů v Newarku, ve čtvrti ani bohaté, ani chudé; měl jsem mladšího bratra, který se ve mně zhlížel; studoval jsem na dobré střední a skvělé vysoké škole tak, jak to generace předků očekávaly; nato jsem šel na vojnu a v kasárnách hodinu cesty od domova jsem pro majora z Fort Dix psal informační bulletiny, zatímco v Koreji končila jatka, kvůli nimž jsem byl povolán.

Po návratu z posádky jsem žil a psal ve čtvrtém patře bez výtahu u dolní Broadwaye, v místnosti, kterou má přítelkyně, jež začala bydlet se mnou a byt zařizovat, označila za celu nečistého mnicha.

Třikrát týdně jsem opouštěl Manhattan a vydával se přes řeku do New Jersey za prací, kterou jsem si přivydělával už od svých prvních vysokoškolských prázdnin – přihlásil jsem se na inzerát, slibující podnikavým mládencům vysoké provize.

V osm ráno odvezli naši partu do některého z newjerseyských továrních městeček, a tam jsme dům od domu vnucovali předplatné na ilustrované časopisy, dokud nás v šest večer před smluvenou hospodou nenaložil náš šéf McElroy a neodvezl nás zpět do centra.

Byl to švihácký kořala s úzkým knírkem, ustavičně nás varoval – dva idealistické mladíky, kteří si z úspor chtěli polepšit ve vzdělání, a tři netečné veterány, bledé, odulé trosky postižené každým myslitelným neštěstím –, abychom si nezačínali s ženami, které nás očekávají o samotě v natáčkách: rozzuřený manžel vám zlomí vaz, stanete se obětí nelidského vydírání, chytíte kteroukoli z padesáti malomocných odrůd kapavky, ale hlavně, den má jen tolik a tolik hodin.

„Buď se bude šoustat,“ říkával chladně, „nebo prodávat Stříbrný plátno. Vyberte si.“

Mojžíš mamonu, přezdívali jsme mu s kolegou studentem. Protože však žádná hospodyňka nikdy neprojevila touhu pozvat mě dál, byť jen do předsíně si na chvíli sednout – a to jsem měl oči otevřené, abych snad nepropásl záblesk lascivity v chování jakékoli ženy bez ohledu na věk, pokud se zdála aspoň napůl svolná mě za špehýrkou vyslechnout –, zvolil jsem z nouze dokonalost v práci oproti životu a ke konci každého dlouhého dne pucování klik jsem měl deset až dvacet dolarů v kapse a před sebou nezkaženou budoucnost.

Teprve před pár týdny jsem unikl tomu živoření – a dívce z činžáku bez výtahu, kterou jsem už nemiloval – a s pomocí známého newyorského vydavatele jsem coby mladý spisovatel dostal na zimu stipendium v Quahsay, venkovské kolonii umělců za hranicí státu, byť na dohled Lonoffova vrchu. 

Z Quahsay jsem Lonoffovi poslal literární čtvrtletníky se svými povídkami – zatím čtyřmi – a dopis, v kterém jsem psal, kolik pro mne znamenalo, když jsem „před pár lety“ na univerzitě objevil jeho dílo. Týmž dechem jsem se zmínil, jak jsem pro sebe objevil jeho „blížence“ Čechova a Gogola, a tak jsem pokračoval, dávaje neomylně na srozuměnou, kterak mi literatura leží na srdci – a ruku v ruce s tím, jak jsem mladý.

Nic, co jsem kdy v životě napsal, mě nestálo tolik potu jako tento dopis. Každý nepopíratelný fakt se mi zdál průhledně falešný, sotva se ocitl na papíru, a čím víc jsem se snažil o upřímnost, tím hůř to dopadalo. Nakonec jsem odeslal desátý pokus a pak jsem marně vrážel paži do plechového jícnu schránky, abych z ní dopis vylovil. 

V prosté a útulné světnici jsem na tom se svým životopisem nebyl o nic líp. Navíc mi před Lonoffovým krbem z americké minulosti nešla přes rty sebekrotší sprosťárna, a napodobovat McElroye – velký šlágr mezi přáteli – ztrácelo tudíž smysl.

Nedokázal jsem ani říct, před čím vším nás McElroy varoval, nebo naznačit, jak by mě lákalo podlehnout, kdyby příležitost povystrčila drápek. Při poslechu mé seškrtané verze toho, co sám o sobě byl dost vlažný a krátký životní příběh, byste usoudili, že spíše než že jsem od slavného spisovatele dostal srdečný, dvorný dopis s pozváním strávit u něj doma příjemný večer, podnikl jsem tuto cestu, abych se očistil před nejpřísnějším inkvizitorem, s vědomím, že udělám-li jediný chybný tah, věc nedozírné hodnoty bude navždy ztracena. 

A tak nějak to bylo, i když jsem tehdy plně nechápal, jak zoufale chci jeho uznání a proč. Netrklo mě ani mé nesmělé, bezdeché blekotání – v těch letech sebedůvěry pro mě tak cizí –, víc bych byl překvapen, že dosud neklečím na koberci u jeho nohou.

Já totiž přišel, abych se ucházel o nic menšího než o místo E. I. Lonoffova duchovního syna, abych získal jeho mravní podporu, a budu-li s to, kouzelnou ochranu jeho přímluvy a lásky. Samozřejmě, že jsem měl svého vlastního milujícího otce, po němž jsem mohl sedm dní v týdnu žádat vše na světě, jenže můj otec kurýroval lidem nohy a nebyl umělcem.

Poslední dobou ostatně vznikly doma potíže kvůli mé nové povídce; otce tak rozrušilo, co jsem napsal, že běžel za svým rádcem, jistým soudcem Leopoldem Wapterem, aby mi ukázal světlo pravdy. Následkem čehož jsme po dvou desetiletích málem nepřetržitého přátelského hovoru spolu už pět týdnů nemluvili a já jsem odešel, abych otcovské uznání hledal jinde.