Anticenu Skřipec za nejhorší literární překlad roku dostali Martina Černá za překlady několika divadelních her argentinských dramatiků Rafaela Spregelburda a Eduarda Pavlovskyho a Petr Polák za plagiát starších překladů klasických děl Charlotte Brontëové a Roberta E. Howarda.
Cenu ve čtvrtek jako tradičně udělila Obec překladatelů v rámci veletrhu Svět knihy.
Citace ze špatných překladů, kterými porota při udílení Skřipce svůj verdikt doprovází, v sále tradičně vzbuzují výbuchy smíchu; velkou část publika totiž tvoří odborníci.
Pořadatelé ceny však připomínají, že nechtějí překladatele zesměšňovat. “Skřipec není popraviště, kde se překladatelům za jejich prokazatelné omyly utínají hlavy a ruce, nýbrž je místem vážné starosti o kvalitu české knižní kultury,” uvedli zástupci Obce překladatelů.
Skřipec má podle nich lidem jen připomenout, že na kvalitním překladu záleží. Mezi českými překladateli je mnoho erudovaných odborníků, problémem je ale podle Obce překladatelů to, že na velké množství překladů, které vycházejí, jejich kapacita nestačí.
Český překlad her Rafaela Spregelburda Nechutenství, Skromnost, Hloupost a Panika obsažený v cyklu Heptalogie Hieronyma Bosche, kde jsou zbylé tři hry přeloženy do slovenštiny, je dle poroty postižen překladatelčinou nepozorností k textu, zjevnou nedbalostí a častým nepochopením dramatické situace, z čehož vyvěrají četné významové posuny a stylistická pochybení.
Překlad podle poroty patrně neprošel žádnou redakcí a v této podobě mimo jiné podstatně ztěžuje interpretaci dotčených her.
Celou pentalogii vydaly společně nakladatelství Drewo a srd, Občianske združenie Vlna a Transteatral v Bratislavě a Praze v roce 2009). Stejné důvody, které porotu ve složení Jiří Hanuš, Jan Jeništa, Jan Seidl a Vratislav Slezák vedly k výběru zmíněných textů, platí i pro překlad hry Eduarda Pavlovskyho Maska (Transteatral, Praha, 2010).
Román Charlotte Brontëové Jana Eyrová a soubor Meč s fénixem a jiné povídky Roberta E. Howarda, které vyšly v edici Omega nakladatelství Dobrovský v roce 2013 a pod nimiž je jako překladatel podepsán Petr Polák, jsou podle poroty plagiáty starších překladů.
V prvním případě se obětí plagiátu stal překlad Jarmily Fastrové pořízený v padesátých letech, v druhém překlad Jana Kantůrka z devadesátých let.
"Z porovnání příslušných překladů vysvítá, že rozsáhlé pasáže jsou s několika redakčními zásahy prostě opsány. I ty části, které se na první pohled jeví přeloženy odlišně, většinou kopírují větnou strukturu staršího překladu a liší se spíše v lexikální rovině," konstatuje porota.
