Archa slaví dvacet let. Kdybychom nebyli idealisté, nepřežili bychom, říká ředitel

Chybějící prostor pro současné divadlo chtěl na pražské divadelní mapě začátkem devadesátých let zaplnit Ondřej Hrab.

To ho dovedlo k "donkichotskému činu", na jehož konci nyní Hrab slaví dvacet let v pozici ředitele Divadla Archa.

"Dokud mě neopustí zvědavost, doufám, že to může být zajímavé i pro ostatní," řekl na dotaz, jak dlouho plánuje divadlo vést. "Na pár let dopředu mám nápady, evropské granty máme do roku 2017."

Po vlastním odkazu prý Hrab netouží. "Ten, kdo přijde po mně, bude si muset postavit vlastní Archu, tedy postavit program po svém. Tvůrce nového programu se musí chovat svobodně, nesmí být ničím zatížen, ani názvem," míní.

Potěšením je pro Hraba zjištění, že publikum nestárne s divadlem. Dnes prý do Archy chodí děti těch, kteří se v divadle zjevovali v devadesátých letech, tvrdí Hrab s odvoláním na průzkumy. První návštěvníky přivítala Archa 5. června 1994.

Hrab se domnívá, že dnes už by mu revoluční záměr, kdy v konkurzu na vedení tehdejšího Divadla E. F. Buriana vyhrál s tím, že přinese zcela novou formu provozování divadla, neprošel. "Doba byla otevřená novým věcem a Praha se chtěla vyrovnat světu," tvrdí Hrab.

"Měl jsem pocit, že tu chybí prostor pro soudobé divadlo, tanec a všechno, čemu se v angličtině říká contemporary performing arts. Tady se pořád dbalo na tradiční divadelní žánry, světový vývoj ale směřoval k tomu, že divadelní žánry se propojují," vzpomíná ředitel na porevoluční dobu v uměleckém provozu.

Všechna jen trochu netradiční divadla hrála v hospodských sálech nebo v klubech, sám Hrab tak třeba uváděl neoficiálně v 80. letech v tehdy oblíbeném klubu Na Chmelnici japonského tanečníka Mina Tanaku, který má pro něj i Archu zásadní význam.

"Chtěl jsem vybudovat prostor, kde se dá soudobé umění prezentovat a zároveň konfrontovat. Padesát let jsme byli odděleni od zbytku světa, a jak to tak bývá, když je někdo na osamělém ostrově, má pocit, že je nejlepší na světě. Česká kultura tomu podlehla," říká.

Archa slaví dvacet let. Kdybychom nebyli idealisté, nepřežili bychom, říká ředitel

Dalších 5
fotografií

V konkurzu tehdy všichni ostatní počítali se zachováním souborového divadla, nabízeli jen změny v dramaturgii tak, aby nalákali diváky. Divadla se po revoluci potýkala s velkým úbytkem návštěvníků, lidé měli najednou mnoho možností, jak svou dřívější potřebu návštěvy divadla saturovat.

"Přišel jsem s radikálním řešením. Nebylo lehké pro komisi ani pro magistrát propustit 120 lidí, ale věděl jsem, že jinak do toho nepůjdu," vzpomíná.

"Tehdy vládla vůle objevovat nové věci, nové se dělo všude. Oproti tomu se nejpomaleji proměňovala kulturní politika, pokrok, který se za 25 let v této oblasti udál, je minimální. Nutno přiznat, že to je fenomén všech postkomunistických zemí," říká Hrab, který se v kritických chvílích pražské kulturní politiky sám veřejně angažoval.

Archa byla v roce 2003 jednou ze tří pražských scén, které se změnily z příspěvkové organizace na obecně prospěšnou společnost.

V roce 2008 chtěl tehdejší pražský radní pro kulturu Milan Richter změnit grantový systém. Ten neměl rozlišovat mezi komerčními a neziskovými kulturními institucemi. To bylo podle Hraba nejkritičtější období dvacetiletého působení Archy.

"Bylo to možná ještě horší než povodně v roce 2002," říká s vědomím, že voda tehdy divadlo téměř zničila.

"Pět měsíců jsme byli bez jakékoli dotace z veřejných zdrojů a strašně jsme riskovali. Půjčili nám kamarádi, i z peněz šetřených na stavbu rodinného domu, celkem několik milionů korun, které nám pomohly přežít," vzpomíná Hrab na těžké chvíle.

Tehdy navíc Archu zároveň oslovil Václav Havel, aby produkovala světovou premiéru jeho Odcházení.

"Veškeré peníze na Odcházení byly ze soukromých zdrojů. Neumím si představit v jiné zemi, že by prezident napsal divadelní hru a nová politická reprezentace by se takto zachovala. Vlastně to jen dokládá, o čem Odcházení bylo," uvažuje.

Nejkritičtější rok Archy byl tak pro divadlo zároveň jedním z nejdůležitějších.

Financování divadla je podle Hraba dnes daleko těžší než v 90. letech, sponzoři se po finanční krizi od kultury odklánějí. Navíc dlouho slibovaná transformace pražských divadel nebyla dokončena, a existují scény, které o peníze soutěží v grantovém systému, a na druhé straně ty, které mají příspěvek od Prahy jistý (a vyšší), neboť město je stále zřizuje.

Díky svému programu je Archa velmi úspěšná v získávání evropských grantů, tam ale zase naráží na nutnost spolufinancování a mizivou podporu ze strany ministerstva kultury.

"Kvůli skokovému navýšení nájmu tlačíme před sebou od začátku transformace deficit. Kdybychom nebyli idealisté, tak by Archa už dávno nepřežila. Protože cítíme zodpovědnost vůči publiku, plujeme všemi těmi bouřemi stále dál," dodává ředitel.

"Archa ovšem není jen unikátní prostor v pražské ulici Na Poříčí, Archa je především idea a program. Pokud nevydržíme zde, vytvoříme Archu někde jinde."