Petr Fischer: Stulit se do díla proživatelky Adrieny Šimotové

Smrt člověka je z hlediska druhých vždy jakýmsi vypadnutím ze symbolické mapy. Zemřelí už tu nejsou jako jisté znaky odlišnosti, na které se můžeme spolehnout, protože pravidelně vpadávají do našeho života, nýbrž přetrvávají už pouze jako stopy, které zůstávají ve společenském proudu vědomí i v tom kterém z nás.

Mrtví, kteří opustili a zhasli svůj vlastní svět, přežívají v našich symbolických krajinách. Někde jen jako máloříkající jména, jinde jako shluky či komplexy, které v nás kromě vzpomínek zanechávají i potřebu nechat žít dál.

Adriena Šimotová, k níž se snad nejlépe hodí někdy možná až vznešené označení umělec, protože označení jako "výtvarnice" je ponižující a slovo "malířka" nedostatečné, zanechala stop požehnaně. Nejde ani tak o její početné dílo jako spíše o gesta a znamení, o skutečné dědictví, jež by nemělo po její smrti ležet jen tak.

Setkání s dílem Adrieny Šimotové nebývá nikdy hlučné. Naopak svou jemností nutí k jakémusi ztišení. Jako by už tím říkalo, že dotyk díla je možný jedině ve vytržení z běžnosti, kdy se s dílem stulíme do sebe a necháme se jím dráždit, mučit, mazlit.

Jemnost, čistota, vytržení – tři slova, která s Adrienou Šimotovou už navždycky zůstanou. Ostatně řekla to sama daleko přesněji a výstižněji: "Dalo by se u mě snad hovořit o určité spirituálnosti, ale naprosto ne o nějaké jurodivosti. Jde mi vždy spíš o čistotu."