Michael Cunningham

Tělo a krev

2014, Odeon, přeložila Veronika Volhejnová

Osmiletý Constantine pracoval v zahradě svého otce a myslel na svou vlastní zahradu, čtverec rozdrolené žuly, který si vykolíkoval a uhrabal do řádek na samém konci rodinných pozemků.

Nejdřív plel řádky otcových fazolí a pak se plazil mezi pokroucenými větvemi otcovy vinice a přivazoval toulavé výhonky zpátky ke kůlům hrubým hnědým provazem, který pro něj představoval svou barvou i strukturou ztělesnění poctivé, beznadějné snahy.

Když jeho otec říkal, že se musejí „udřít k smrti, aby zůstali naživu,“ Constantine si představoval tenhle provaz, hrubý, pevný a bezútěšný, s chlupy naježenými na všechny strany, jak váže celý svět do neohrabaného balíku, který se nehodlá podřídit a zůstat uvázaný, právě tak jako se úponky révy pokaždé vymanily a nadšeně vyrazily k nebi.

Vyvazovat révu patřilo k jeho povinnostem a on se časem naučil nesnášet ji a zároveň si jí vážit za tu divokou vytrvalost.

Réva měla svůj tajný propletený život, dřímající vůli, jenže trpět bude on, Constantine, když nebudou všechny výhonky v pořádku vyvázané.

Nemilosrdný zrak jeho otce dokázal najít jedno špatné stéblo v deseti balících dobrých úmyslů.

Při práci myslel na svou zahradu, skrytou až na kopci v nejprudším žáru, tři čtvereční stopy tak neužitečné pro otcovu pevně svázanou budoucnost, že je Constantine, nejmladší, dostal na hraní.

Půda v jeho zahradě nebyla než centimetr hluboká vrstva prachu nahromaděného ve skalní prohlubni, ale on z ní vydobude plody odhodláním a prací, svou vlastní vůlí.

Z matčiny kuchyně odnosil desítky semen, takových, která uvízla na noži nebo upadla na podlahu i přes všechno matčino úsilí vyvarovat se hříchu plýtvání. Jeho zahrada ležela až na samém vrcholu vyprahlé skály, kam se nikdo nenamáhal zajít; bude-li plodit, bude se o ni Constantine moci starat a nikomu nic neříct. Počká až na čas sklizně a sestoupí triumfálně dolů s lilkem nebo paprikou, možná i rajčetem.

Půjde podzimním soumrakem k domu, kde matka bude prostírat k večeři pro otce a bratry. Slunce bude mít v zádech, ztlumené a zlaté.

Až Constantine zprudka otevře dveře, protne sluneční světlo příšeří kuchyně. Matka, otec a bratři se po něm podívají, po něm, po skrčkovi, od něhož nikdo nic nečeká.

Jak tak stál na vinici a shlížel dolů na svět – na rozvaliny Papandreouovy farmy, na olivové háje Kalamata Company, na vzdálený třpyt města – myslel na to, že jednou vystoupí na vrchol a zjistí, že z prachu se derou zelené výhonky. Kněz říkal, že zázraky vznikají z píle a slepé víry. A on věřil.

A byl pilný. Každý den vzal svůj příděl vody, půlku vypil a druhou polovinou zalil svá semínka. To nebylo nic těžkého, ale potřeboval také lepší půdu.

Kalhoty, které mu šila matka, neměly kapsy, a nepřicházelo v úvahu sebrat z otcovy zahrady hrst hlíny, projít s ní kolem kozích chlívků a vyšplhat nahoru po skále, aniž by si ho někdo všiml. Kradl tedy půdu jediným možným způsobem – večer, na konci každého pracovního dne se shýbl, jako by někde dole vyvazoval ještě poslední výhonek, a naplnil si ústa hlínou.

Půda měla opojnou, trochu fekální chuť; temnota, kterou cítil na jazyku, byla odporná a zároveň zvláštně, nebezpečně lahodná. S plnými ústy pak den co den vyšplhal po skále nahoru. Nebylo to nijak zvlášť riskantní, i kdyby potkal otce nebo některého z bratrů. Byli zvyklí, že Constantine nemluví. Domnívali se, že mlčí, protože má jednoduché myšlení.

Pravda ale byla taková, že nemluvil, protože se obával chyb.

Svět byl plný chyb, trnitých šlahounů, a sebevětší množství provazu, jakkoli pečlivě uvázaného, je nemohlo všechny zkrotit. Všude číhal trest. Bylo moudřejší nemluvit.

Každý večer prošel jako obvykle mlčky kolem bratrů, kteří ještě pracovali u koz, a zatahoval přitom tváře, aby nikdo nepoznal, že má plnou pusu. Když přešel dvůr a pustil se po balvanech nahoru, snažil se nepolknout, ale samozřejmě vždycky polkl a trochu hlíny mu sklouzlo dolů do krku, takže ho znovu nakazila ona štiplavá černá chuť.

Hlína byla promíchaná s kozím hnojem a oči se mu rozslzely.

Ale i tak, když se dostal nahoru, zůstala mu v ústech slušná hrudka černé hlíny, kterou mohl vyplivnout do dlaně. Hrstku hlíny pak rychle hnětl do své miniaturní zahrádky, protože se bál, že ho některý z bratrů mohl sledovat, aby se mu vysmál.

Hlína byla vlhká jeho slinami.

Vemnul hlínu do prachu a myslel přitom na matku, která na něj zapomínala hledět, protože její vlastní život byl tak plný starostí, že dívat se už neměla kdy.

Myslel na ni, jak nese jídlo jeho hladovým, hlučným bratrům.

Myslel na to, jak se zatváří, až ten večer sklizně Constantine vejde do dveří. Bude stát v šikmém zaprášeném světle před svou překvapenou rodinou.

Pak dojde ke stolu a položí na něj, co donesl: papriku, lilek, rajče.