Walter Ciszek

S Bohem v Rusku 

2014, Paulínky, přeložila Markéta Hubová

Od svého návratu do Ameriky v říjnu 1963 – po třiadvaceti letech pobytu v Sovětském svazu, z nichž patnáct jsem strávil v sovětských vězeních nebo v sibiřských pracovních táborech, – mi byly kladeny především dvě otázky: „Jaké to bylo?“ a „Jak jste dokázal přežít?“

Ptalo se mne tolik lidí, až jsem konečně souhlasil a napsal tuto knihu. 

Nejsem ale žádný velký vypravěč, a navíc toto utrpení sdílely i tisíce jiných lidí, kteří přežili. Vždy jsem odmítal považovat své zážitky za něco zvláštního. Z úcty k těm ostatním se pokusím zaznamenat příběh oněch let čestně a prostě, aniž bych něco skrýval nebo vyzdvihoval. Pokusím se zcela jednoduše vyprávět, jak to všechno bylo. 

Ale přesto si nejsem jist, zda příběh sám o sobě jasně odpoví na dvě těžké otázky: „Jak jste dokázal přežít?“ Pro mne je odpověď prostá, mohu jen říci, že díky Boží prozřetelnosti, ale jak to vysvětlit? 

Nemám tím na mysli pouze skutečnost, že o mne Bůh pečoval. Chci říci, že mne k těm rokům na Sibiři povolal, připravil mne na ně a pak mne tam i chránil. Jsem o tom přesvědčen. A pak, je to můj život a já jsem jeho ruku cítil na každém kroku.

Ale domnívám se, že chce-li někdo pochopit, jak jsem dokázal přežít, musí nejprve alespoň z části vědět, kdo jsem a jak jsem se vůbec dostal do Ruska. 

Například musí vědět, že jsem byl už od narození neústupný. Byl jsem také nepoddajný, a to nikoli v onom zdvořilém smyslu slova, ale tak, jak to slovo užívali naši dávní sousedé v Shenandoahu v Pensylvánii, když potřásali hlavami a nazývali mne „neurvalcem“. Na to nelze být hrdý, ale vyjadřuje to tak čestně, jak jen lze, jaký materiál to měl Bůh k dispozici. 

Byl jsem surovec, vůdce uličníků, rváč – a většinu šarvátek jsem vyvolal úmyslně, jen z rošťáctví. Škola pro mne nebyla ničím, leda když měla hřiště, kde jsem mohl bojovat, zápasit nebo pěstovat sporty, a to jakékoli.

Nebyl jsem ochoten připustit, že existuje něco, co bych nedokázal alespoň stejně dobře, ne-li lépe, než ti druzí. A jinak, pokud jde o školu, ulejval jsem se tak, že jsem ve farní škole sv. Kazimíra musel opakovat celý rok.

Došlo to skutečně až tak daleko, že v době, kdy jsem byl na gymnáziu, mne otec jednou vzal na policejní stanici a trval na tom, aby mne poslali do polepšovny.

A přece byl můj otec Martin tím nejlaskavějším z lidí. Nevěděl si už prostě rady. Žádné vysvětlování nezabíralo a výprask mi jen dával příležitost ukázat, jak jsem nezlomný. A protože znám jeho vrozenou hrdost a víru jeho staré vlasti v rodinu a její pověst, vím, že to byla spíš hanba než hněv, co jej dohnalo k tomuto kroku. 

On i moje matka Marie pocházeli z rolnického rodu. Do Ameriky se přistěhovali v devadesátých letech 19. století z Polska a usadili se v Shenandoahu, kde můj otec začal pracovat v dolech.

Na fotografiích v rodinném albu je zachycen jako hezký mladý horník, ale já si ho uchovávám v paměti jako muže středního věku s hustými černými vlasy a pěkným knírkem, podsaditého, a i když ne tlustého, tak alespoň ne hubeného mladého horníka z těch fotografií. V době, kdy jsem se 4. listopadu 1904 narodil - jako sedmé dítě ze třinácti -, si otevřel výčep. Nebyl to však zrovna nejlepší obchodník. Příliš stranil novým přistěhovalcům.

Nemyslím si, že by mi otec někdy skutečně rozuměl. Byli jsme oba příliš tvrdohlaví, než abychom se shodli. Chtěl mi poskytnout vzdělání, jehož se jemu samému nedostalo, a můj postoj jej uváděl do rozpaků. Ale na druhé straně, i když na mne pokoření a hanba, které tehdy musel před policií snést - když jej přesvědčovali, že mnohem větší rodinnou hanbou by bylo, kdyby mne poslali do polepšovny, - udělaly hluboký dojem, nikdy bych mu to nepřiznal. Zdědil jsem příliš mnoho z jeho polské paličatosti. 

Přesto to byl báječný otec. Vzpomínám si na den, kdy jsem šel s kluky na výlet do sousedního města a všechny peníze, které mi dal, jsem utratil v nedalekém zábavním parku. Neměl jsem ani na vlak domů.

Cestoval jsem tak, že jsem se zavěsil na jedno auto. Téměř jsem se zabil o zeď tunelu, kterým jsme projížděli, a domu do Shenandoahu jsem se vrátil asi v jednu v noci, úplně prochladlý, hrozně unavený a hodně vyděšený.

Můj znepokojený otec na mne ještě čekal. Rozdělal v kuchyňských kamnech oheň a pak, aniž by budil matku, mi vlastnoručně uvařil jídlo a bezpečně mne uložil do postele. Po mnoha letech, tehdy v sibiřských vězeňských táborech, to byla právě tato epizoda, kterou jsem měl před očima, když jsem myslel na svého otce. 

Jestliže po něm jsem zdědil svéhlavost, pak od matky jsem dostal náboženskou výchovu. Byla to malá, světlovlasá žena, sama velmi zbožná a na nás děti přísná. Naučila nás první modlitby a vzdělávala nás ve víře dávno předtím, než jsme začali chodit do farní školy.

Ačkoli dvě z mých sester vstoupily do kláštera, já jsem nikdy nedokázal být navenek zbožný. Ale jistě díky síle matčiných modliteb a příkladu jsem se v osmém ročníku zčista jasna rozhodl, že budu knězem. 

Otec tomu nechtěl věřit. Kněží byli v jeho očích svatí mužové Boží, zatímco já byl všechno možné, jen ne svatý. Nakonec to byla právě moje matka, kdo tento sporný bod rozhodl, ostatně jako to matky často dělávají. Řekla mi, že když chci být knězem, musím být dobrým knězem.

Ačkoli otec měl stále ještě pochybnosti, trval jsem na svém a hned v září jsem odjel do semináře sv. Cyrila a Metoděje v Orchard Lake v Michiganu, na místo, kam už přede mnou odešlo mnoho jiných mladých Poláků z naší farnosti. 

Já se však musel něčím lišit. Ačkoli jsem byl v semináři, velmi jsem se snažil, abych nebyl považován za zbožného. Skutečně jsem se otevřeně posmíval těm, kdo takoví byli. V noci, když nebyl nikdo nablízku, jsem se plížíval dolů do kaple, abych se modlil, ale nic a nikdo by mne nepřinutil to přiznat. 

A umínil jsem si, že budu houževnatý. Vstával jsem ve 4.30 ráno, abych uběhl 5 mil kolem jezera na seminárních pozemcích nebo si šel zaplavat, a to dokonce i v listopadu, kdy nescházelo mnoho a jezero by zamrzlo. Stále jsem ještě nedokázal snést pomyšlení, že by někdo zvládl něco, co já ne, a tak jsem jeden rok nejedl v postu celých čtyřicet dní nic jiného než chléb a vodu – jen proto, abych se přesvědčil, že to dokážu. 

Ale navzdory všemu, co nám stále opakovali a radili, jsem k tomu nikdy od nikoho nežádal dovolení a nikomu jsem o tom neřekl. Když si náš prefekt konečně všiml, co dělám, a varoval mne, že bych si mohl poškodit zdraví, řekl jsem mu hrubě, že vím, co dělám.

Samozřejmě jsem to nevěděl, měl jsem jen fixní ideu, že chci vždy dělat „to nejobtížnější“. 

A to nejen fyzicky. Jednou v létě jsem o prázdninách zůstal ve škole a pracoval na poli. Nutil jsem se přitom snášet samotu a odloučení od rodiny a přátel. Měl jsem moc rád baseball, hrál jsem jej ve škole a pak celé léto s domácím mužstvem Shenandoah Indians, které vítězilo nad jinými mužstvy z ostatních důlních měst. Domníval jsem se, že pro mne bude velmi těžké vzdát se této hry, a tak jsem se jí přirozeně vzdal.

V prvním ročníku v semináři sv. Cyrila a Metoděje jsem prostě vystoupil z mužstva. Měli jsme hrát důležitý zápas v Ann Arbor v Michiganu a mé rozhodnutí přivodilo cosi jako krizi. Zůstal jsem však umíněný jako vždycky. Odmítl jsem jet. 

V semináři jsem poprvé četl životopis sv. Stanislava Kostky a velmi na mne zapůsobil. Měl jsem chuť rozbít většinu těch sádrových sošek, které ho zachycovaly s mdle sladkým pohledem a s očima obrácenýma k nebi. Prostě jsem chápal, že Kostka byl houževnatý mladý Polák, který byl schopen za každého počasí putovat – a také dorazit - z Varšavy do Říma, aniž by mu to jakkoli ublížilo na zdraví.

Byl to však i nepoddajný mladý Polák, který neustoupil ze svého rozhodnutí vstoupit do Tovaryšstva Ježíšova a vzdoroval všem argumentům své rodiny a bratrovu pronásledování.

Líbilo se mi to. Napadlo mne, že bych se snad měl stát jezuitou. Toho roku dával právě jeden z nich nám seminaristům exercicie. Nemluvil jsem s ním, ale stále víc jsem o celém plánu přemýšlel. 

A přece jsem jím být nechtěl. Na podzim jsem měl začít studovat teologii a tři roky nato bych byl vysvěcen. Kdybych vstoupil k jezuitům, znamenalo by to dalších sedm let studia. Nelíbila se mi představa vstupu do řehole, a zvláště to, co jsem četl o jezuitském puncu „dokonalé poslušnosti“.

Celé léto jsem se snažil zapudit tuto myšlenku a jak pro mne bylo příznačné - nikoho jsem nežádal o radu. Jen jsem se modlil a zápasil sám se sebou – a konečně jsem se rozhodl, že to udělám právě proto, že je to tak těžké. Pro lidi tak tvrdohlavé jako já musí mít Bůh v zásobě nějakou zvláštní prozřetelnost. 

Pak jsem tedy musel podniknout onu náročnou cestu. Napsal jsem dopis polským jezuitům do Varšavy a sdělil jim, že chci u nich vstoupit do Tovaryšstva. Dosud jsem o tom neřekl nikomu ani v semináři, ani doma. Po čekání, které se mi zdálo dlouhé jako věčnost, jsem konečně dostal z Varšavy odpověď. Šel jsem do svého pokoje a otevřel ji třesoucími se prsty.

Dopis byl velmi laskavý, ale v podstatě obsahoval sdělení, že bych život i podmínky v Polsku pravděpodobně shledal velmi odlišnými od těch amerických, a navrhoval mi, abych se obrátil na jezuitského provinciála v New Yorku na Fordham Road. 

Odlehlo mi? Nikoli. Byl jsem umíněný. Rozhodl jsem se, že se stanu jezuitou, a tak jsem jednou ráno, aniž bych komukoli cokoli řekl, nastoupil na vlak do New Yorku.

Na Fordham Road 501 jsem nějak našel jezuitský provincialát, ale bratr na vrátnici mi řekl, že provinciál není přítomen. Neřekl jsem mu, co chci, jen jsem se zeptal, kdy se provinciál vrátí. Řekl, že večer, a já se zeptal, zda bych ho mohl navštívit. Bratr jen pokrčil rameny a já odešel. 

Od rána jsem nic nejedl, tak jsem našel bufet a pak celé odpoledne chodil sem a tam po Fordham Road a trpěl poněkud opožděnou žaludeční nervozitou. V šest hodin provinciál ještě nebyl doma. Vyrazil jsem na obchůzku areálu Fordhamské univerzity a byl stále nervóznější. 

O půl osmé jsem se vrátil na provincialát a ptal se, zda už je provinciál doma. Bratr mi řekl, abych se posadil v přijímacím pokoji. Asi v osm hodin vstoupil provinciál otec Kelly a zeptal se mne, oč jde. Řekl jsem mu, kdo jsem, a že se chci stát jezuitou.

Okamžik na mne hleděl a pak se posadil. Chtěl vědět něco o mých rodičích. Řekl jsem mu, že je mi čtyřiadvacet let a že toto rozhodnutí je moje věc. Pak jsem mu připomněl, jak sv. Stanislav putoval z Varšavy do Říma, aby navštívil tamního jezuitského provinciála.

Otec Kelly na mne jen hleděl, takže jsem spěšně mluvil dál a snažil se mu vysvětlit, proč chci být jezuitou. 

Hádám, že z toho nebyl moc chytrý, protože jsem stále jen svéhlavě tvrdil, že chci vstoupit do Tovaryšstva. Jediná konkrétní fakta, která ze mne dostal, se týkala mých známek v semináři.

Po chvíli mi řekl, abych počkal, odešel z místnosti a poslal dovnitř jiného kněze, aby se mnou celou věc dále prohovořil. Ten báječný starý muž, jehož jméno jsem už zapomněl, byl úplně hluchý. Měl jakýsi naslouchací přístroj a díky vytrvalému křičení jsme se dokázali znovu prokousat celým mým příběhem. Pamatuji se, že jsem stále křičel, že jsem rozhodnut stát se jezuitou. 

Ten večer jsem hovořil ještě s dalším knězem, a konečně - asi v jedenáct hodin - se vrátil otec Kelly a řekl mi, že to pravděpodobně půjde, ale teď, že mám jet domů a vyčkat na jeho odpověď. Nikdy mi nepřišlo na mysl, že jeho odpověď by také mohla znít: „Ne“.

Odjel jsem domů a šťastný jako nikdy předtím jsem začal balit. Bylo to něco víc než radost – jakýsi hluboký a duši naplňující klid. Bylo to i něco víc než jen pouhé uklidnění a uvolnění napětí, jež následuje po vyřešení nějakého emocionálního problému, – jakési pozitivní a hluboké štěstí, blízké pocitu vlastnění nebo dosažení bezpečného přístavu, ale hlubší než to, a dar Boží.