Recenze: Opera Alfred probuzená po 140 letech ukazuje, jak mladý Dvořák umělecky zrál

Motiv nápadně podobný Internacionále je jediná melodie, která se dá zapamatovat po poslechu nevyhraněné operní prvotiny Antonína Dvořáka nazvané Alfred. Dílo ve středu zaznělo koncertně na festivalu Dvořákova Praha jako skutečný objev.

Předimenzovaná, dramaticky a dynamicky až příliš vypjatá hudba. Takový je hlavní dojem z koncertu v Rudolfinu, na němž měl Alfred v originální německé jazykové verzi po více než 140 letech světovou premiéru.

Přesto je dobře, že se projekt, který vyjde také na albu, uskutečnil. Zaplnil bílé místo. Ukázal, že Dvořák, když ani ne třicetiletý operu komponoval, zručně zužitkoval podněty a zážitky získané při praxi orchestrálního hráče Prozatímního divadla.

Je vcelku zbytečné hledat v první z desítky jeho oper to, co na pozdějším zralém mistrovství jednoho z dlouhodobě nejhranějších skladatelů miluje publikum po celém světě. V Alfredovi Dvořák především shromáždil mnoho podnětů z dobového novoromantismu, zejména z Richarda Wagnera, ale také od dalších autorů.

Krásné zapamatovatelné melodie do partitury Alfreda nevtělil. Teprve se hledal. Obdivuhodné však je, k jakému jedinečnému vlastnímu stylu se pak nakonec dokázal v dalších letech postupně propracovat.