Neloučím se s PKF, abych spěchal k jinému orchestru, říká dirigent Hrůša

Velký dirigent dělá víc, než že jen vede orchestr; velký dirigent orchestru vtiskává osobitost, zvuk a tvář. V tomto ohledu je přední tuzemský ansámbl PKF – Prague Philharmonia pevně spjatý s Jakubem Hrůšou.

I po šesti letech, která strávil na pozici šéfdirigenta a hudebního ředitele, Hrůša ztělesňuje mladistvou energii tělesa, jeho energický styl hry i touhu rozšiřovat repertoár.

Do své sedmé a poslední sezony nyní Hrůša vstupuje v okamžiku, kdy má ke svým hudebníkům nesmírně blízko.

"Vznikla mezi námi silná pouta, zformovaly se úžasné vztahy," říká Hrůša, přestože jedním dechem dodává, že on sám i orchestr přirozeně dospěli do bodu, kdy jsou připraveni posunout se dál.

"Nejsou za tím žádné negativní pocity. Ale orchestr jako každá jiná profesionální společnost čas od času potřebuje přirozené setkání s něčím novým."

Z konjunktury Hrůšovy poslední sezony a právě začínajících oslav dvaceti let od vzniku PKF – Prague Philharmonia, nazvaných 20 let stylově, se mohou těšit zejména posluchači.

Oslavy začnou v týdnu mezi 28. zářím a 5. říjnem trojicí koncertů, jež zrekapituluje historii orchestru a především jeho tři dosavadní šéfdirigenty: Hrůšu, Kaspara Zehndera a Jiřího Bělohlávka, jenž ansámbl roku 1994 založil.

V červnu pak sezona skončí koncertem na rozloučenou, na němž bude Hrůša spoluúčinkovat mimo jiné s oběma koncertními mistry tělesa a předními dechovými osobnostmi v programu s Haydnem a Dvořákovým cyklem Příroda, život a láska.

"Nenapadá mě vhodnější způsob, jak se rozloučit s lidmi, které máte rád a s nimiž jste strávili tolik let," vysvětluje výběr programu Hrůša.

Letos třiatřicetiletý brněnský rodák si během svého působení v Praze budoval kariéru též v zahraničí. Působí jako hlavní hostující dirigent Tokijského metropolitního symfonického orchestru, pravidelně účinkuje na operním festivalu v anglickém Glyndebournu, kde od roku 2008 dirigoval například inscenace Carmen, Dona Giovanniho, Bohémy či Rusalky.

Vystoupil všude od Vídně až po Hongkong a v poslední době jeho prestiž roste také v Austrálii a ve Spojených státech, kde vedl přední orchestry na koncertech v Los Angeles, Clevelandu či Washingtonu.

Hrůšův vzestup předpověděl již roku 2011 časopis Gramophone, když jej zařadil mezi deset nejslibnějších mladých dirigentů. Přesto Hrůša například v zahraničí překvapuje kritiky, kteří od mladého dirigenta nečekají sofistikovaný výkon. Nad tím rozporem se Hrůša usmívá i dnes, deset let po absolventském koncertu, na němž dirigoval Sukovu smuteční symfonii Asrael.

"Po koncertě za mnou přišel světový umělec Ivan Moravec a řekl mi: ,Vy jste stará duše.' Byla to největší poklona, jaké se mi mohlo dostat," líčí Hrůša.

"Od té doby mě často napadalo, že vážná témata, která zbožňuji, jsou mi nějak souzená. Ale neplatí to tak docela. Cítím se přirozeně, i když diriguji něco lehkého a zábavného," vysvětluje.

Právě takovou všestrannost Hrůša vtiskl i souboru PKF – Prague Philharmonia, s nímž zažil mnoho vrcholů. Jeden takový přišel v roce 2010 na zahajovacím koncertě Pražského jara, jejž Hrůša dirigoval jako nejmladší od roku 1949, kdy takto účinkoval Václav Neumann.

Na dotaz, která svá vystoupení považuje za stěžejní, Hrůša vyjmenovává třeba předloňské uvedení Fidelia či letošní Dvořákovy Svatební košile. Ale vůbec nejsilnější zážitky má z některých úchvatných hudebních momentů, třeba i nenápadných koncertů. Občas šlo také o velké emoce.

"Například roku 2009 jsme ve spolupráci s tanečním Duncan Centre uvedli Martinů Špalíček. Eva Blažíčková vytvořila úžasnou choreografii pro mladé amatérské tanečníky, kteří pocházeli převážně ze sociálně obtížněji si stojících rodin. Svým výkonem mě odzbrojili," vypráví dirigent.

A podobné zážitky přidává i z cest po zahraničí. "Zejména v Japonsku. Když jsme tam byli naposled, uctili jsme přesně jednoleté výročí tsunami z roku 2011. Atmosféru Larga z Novosvětské na závěrečném vystoupení nikdy nezapomenu."

Úvodní triptych koncertů nynější sezony ale zase tak sentimentální nebude: má totiž především ukázat, kam se orchestr vyvinul. "První koncert budu dirigovat sám," říká o vystoupení 28. září Hrůša.

"Na příkladu Mahlerovy Čtvrté symfonie ukážeme, jakými směry jsme rozšiřovali symfonický záběr, v Ravelově Boleru se k nám připojí i bývalí členové orchestru a dáme také příležitost se předvést skvělé pěvkyni Kate Royalové." Ta zazpívá nejen v Mahlerovi, ale i v cyklu Čtyř milostných písní od Joaquína Rodriga.

Druhý koncert 1. října dostane na starost Hrůšův předchůdce, švýcarský dirigent Kaspar Zehnder, jenž orchestr ještě pod tehdejším názvem Pražská komorní filharmonie vedl v letech 2005 až 2008.

"Vybral si vokální hudbu lehčího ražení z dob Rakouska-Uherska s akcentem na cikánské melodie," říká Hrůša o kontrastním programu, na němž zazní například písně z Kálmánových a Straussových operet.

Dirigent také připomíná, že mistrný doprovod pěvců byl vždy silnou stránkou orchestru. "Konečně zakladatel orchestru Jiří Bělohlávek představí klasický, konzervativní program se symfoniemi Beethovena a Jana Václava Voříška, které často uvádíme i v zahraničí," dodává Hrůša.

Ten nicméně neplánuje, že by s orchestrem po červnové rozlučce přestal vystupovat. Příležitostně bude prý PKF – Prague Philharmonia dirigovat i dál, byť jako běžný host.

"Nechci vytvářet další zbytečný titul, na světě už jich je tolik," vysvětluje. "Jde mi hlavně o to, abych s tímto mimořádným orchestrem mohl i dál pravidelně vystupovat."

Neznámá je zatím Hrůšova další dráha, přestože nadále bude jako hostující dirigent působit v zahraničí a věnovat se operám: příští rok má už v diáři domluvenou Carmen v Glyndebournu a Rusalku v pařížské Národní opeře. Dříve či později se však Hrůša chce ujmout i jiného orchestru.

"Není to ale tak, že bych od PKF spěchal někam jinam," říká dirigent, který prý už několik posledních let takřka nepřetržitě dostává nabídky na jiná angažmá.

"Žádnou jsem zatím nepřijal. Chtěl bych nějaký orchestr vést, ale důležitější pro mě je, který orchestr to bude, než jestli to bude brzy. Rozhoduje stručně řečeno kvalita a celková smysluplnost."

A kdyby měl Hrůša sám říct, čím orchestru nejvíc přispěl? "Doufám, že si mě budou pamatovat jako někoho, kdo přišel k nesmírně kvalitnímu tělesu, které se v lecčem ještě zlepšilo," odpovídá. "A snad s odstupem také jako někoho, kdo pro svou osobní vizi nezničil nic z toho dobrého, co již existuje."