Marek Šindelka: Mapa Anny

Anno, já příběhy znám. Vždyť jsem ti říkal, že jsem spisovatel (chvíli jsem musel počkat, než se Anna dosměje, nevěří mi ani slovo). Fakt, v patnácti letech jsem napsal sedmisetstránkový historický román Hitlerova sestra v oblíbeném žánru „osud malého člověka na pozadí velkých dějin“ (vem druhou světovou válku, přidej malého člověka a různě to střídej v poměru asi 3:4, dokud nevznikne poselství). Rok nato jsem s velkým úspěchem vydal milostné drama s filozofickým přesahem Láska za železnou oponou (v knize se na pěti stech stranách odehraje to samé, co ve čtyřech slovech názvu, kdybys do toho někdy chtěla jít, recept je následující: komunismus, láska, filozofický přesah, všelijak to střídej zhruba v poměru 3:4:1, dokud nevznikne poselství), ale ve svých sedmnácti, když jsem poznal život, jsem zahořkl.

Najednou jsem spatřil, že mezi slovy holokaust a transformers už není příliš velký rozdíl. Obojí patří do nějakého vzdáleného cizího vesmíru. Strašně potřebujeme příběhy, už bez nich nemůžeme žít – asi jako cukrář bez sacharózy a svářeč bez aluminia. Zdá se nám, že z nich na nás civí naše identita, naše kořeny, minulost. Ale všechno je to lež, Anno, vidíme se špatně. Všechny ty příběhy nepřinášejí vhled do minulosti, přinášejí vhled do Googlu. Skutečnost žádný příběh nemá. Jen nekonečný počet střepů, které se skládají do nových a nových obrazců v tom šíleném krasohledu našich krátkých životů.

Každé zlo se nakonec změní ve zvrácenou romantiku. V produkt. V komický obchodovatelný artikl. Hitler je skutečná spása marketingu. Nazvi něco Hitler a máš vyhráno. Anno, věř mi: za Hitlerem se lidé otáčejí jako za pěknou dívkou. Hýbej Hitlerem ze strany na stranu a lidé jej budou sledovat jako tenisové utkání. Každá historická osobnost se změní ve značku, v žalostný symbol složený ze dvou tří wikicitátů. V něco, co se dá konzumovat s chutí, snadno, rychle a dobře se to tráví. Všiml jsem si toho za jednoho obzvlášť teskného večera, kdy se po celém městě odbývalo všechno to podzimní kývání větví a vrzání kořenů – přijel jsem domů, zaparkoval auto značky Picasso, a protože mi bylo jaksi smutno, vypil jsem láhev koňaku Napoleon a pak ještě půl láhve vodky Amundsen, v lednici jsem nenašel nic kromě několika čokoládových koulí Mozart, prošlý sýr Karel IV., nakousnutou koblihu Rembrandt a balení kočičích granulí Matisse. Z posledních sil jsem v mixéru zn. Bosch nasekal led do koktejlu Hemingway a nakonec (protože to bylo opravdu zlé období) jsem do sebe obrátil i vodu po holení Dalí, schoulil se na gauči a za šumění své staré mizerné televize Tesla jsem usnul unaven celou Evropou.

Anno, bacha!

Kolem je svět!

Hlídej ho chvíli za mě. Lehce prší, takový lehký deštík, co po něm silnice jako zrcadla otočí město vzhůru nohama, mraky se pohybují, sem tam odkryjou kus slunce, není nám nakonec zle, u stánku s novinami – s novinami, kde z první strany jak sůva zírá Bavič, protože byl zase někomu nevěrný – koupím půl litru rumu a pak jdeme zmoklým parkem, na listech se ve slunci třpytí obrovské kapky, pijeme rum, ten jantar ze skla, ten výluh z Vánoc, tu pralinkovou esenci, chutná to jako dětství, Anno, zavíráš oči, kolem hluboká zimní noc černá jak Malevičův čtverec, děti tají dech a kolem domu se potlouká jezulátko, o mocnostech pekla nikdo ještě nemá ani tušení, snad jenom maminka a tatínek, ti už si zažili své, ale děti jsou čerstvé, sní sny sladké jako rum.

Anno, vstávej!

Tady nemůžeme spát, směju se. Dřevo lavičky je černé, měkké vodou, tráva vrže a sluneční světlo začíná být teplé, z hlíny stoupá pára. Prohlížím si tě, podřimuješ mi na rameni zalitá světlem nového dne. Jednou napíšu knihu o koutku tvých rtů, o malinké vrásce, která se ti právě mihla mezi obočím. Anno, kde ses tu vzala? Byl jsem na svůj život zvyklý jako na vnitřek svých úst, ale když ses objevila ty, jako by mi vyplombovali zub.

Tak pojď.

Mžouráš do slunce, ospale se směješ.

Jdeme městem, kolem nás všechny ty věci, podívej! Zvedám displej mobilního telefonu a všechny domy začnou mluvit a nabízet mi své zboží, restaurace jako zakletí nemovití číšníci samy představují své menu, taxík mi vysvětluje, za kolik mě doveze na letiště, vidím, že támhle za zdí sedí můj přítel – kterého jsem nikdy neviděl, ale sdílíme spolu mnoho věcí – a právě zvedá palec na Bavičovu dopolední show, kterou sleduje na svém tabletu a ještě bokem cvrliká s uzbeckým kamarádem na druhé straně planety.

Svět je tak bohatý, Anno, potáhli jsme ho další vrstvou reality, která nás baví a vydělává nám peníze, už se jen odnaučit jíst a dýchat a pár dalších přežitků a budeme opravdu šťastní. Naprosto mi to vyhovuje, jako malý jsem si rád stavěl z lega, dneska si můžeš stavět celý svůj život. Vsaď se, o co chceš, že tvůj soused žije v úplně jiném vesmíru než ty. Mimochodem nedávno jsem zjistil, že můj soused je cosi jako velmistr přetaktovávačů počítačových procesorů, je svým způsobem slavný, jmenuje se Míša, je mu třináct a je celý průsvitný, když se postaví proti světlu, vidíš, jak mu v uších a v procesorovou alchymií utrápeném čelíčku modrofialově pulzují chuchvalce tepen a žil.